Jak se pozná sádhu neboli světec
Sádhu je snášenlivý, milostivý a přátelský ke všem živým bytostem. Nemá nepřátel, je mírumilovný, řídí se pokyny písem a jeho charakterové vlastnosti jsou vznešené.
Sádhu, kterého popisuje tento verš, je oddaným Pána. Snaží se, aby se lidem dostalo poznání o oddané službě - taková je jeho milost. Ví, že bez oddané služby je lidský život zmařený. Proto cestuje po celé Zemi ode dveří ke dveřím a káže: ,,Staňte se oddanými Krišny. Neničte své životy činnostmi, které dělají i zvířata. Lidský život je určen k seberealizaci, k vědomí Krišny.`` Tak mluví sádhu. Nezajímá se jen o své vlastní vysvobození. Stále myslí na druhé. Je největším dobrodincem všech pokleslých duší. Jedna z jeho vlastností je milosrdnost k pokleslým. Při kázání se setká s mnoha překážkami, a proto musí být velmi snášenlivý. Lidé se k němu mohou chovat hrubě, protože podmíněné duše nejsou připraveny přijmout transcendentální poznání o oddané službě. Nechtějí nic slyšet - to je jejich nemoc. Sádhu se ujímá tohoto nevděčného úkolu - přesvědčit je o důležitosti oddané služby. Někdy jsou oddaní i hrubě napadeni. Ježíš Kristus byl ukřižován, Haridás Thákur byl bičován na dvaceti dvou tržištích a Nitjánanda, jeden z hlavních společníků Šrí Čaitanji, byl napaden Džagáiem a Mádháiem. Přesto vše snášeli, protože jejich posláním bylo vysvobodit pokleslé duše. Sádhu je milostivý, protože je skutečným dobrodincem živých bytostí. Přeje dobro nejen lidem, ale také zvířatům. Slovo se vztahuje na všechny živé bytosti, které mají hmotná těla. Hmotné tělo mají nejen lidé, ale i ostatní živé bytosti. Oddaný je milosrdný ke všem: ke kočkám, k psům, stromům... Ke všem živým bytostem se chová tak, aby nakonec mohly dosáhnout spasení a vyprostit se z hmotného světa. Šivánanda Séna, jeden z žáků Pána Čaitanji, dokázal svým transcendentálním jednáním vysvobodit i psa. Již mnohokrát se stalo, že svatá společnost sádhua přivedla k vysvobození dokonce i psa, neboť sádhu dělá tu nejzáslužnější činnost v zájmu všech živých bytostí. Sádhu není k nikomu nepřátelský, ale svět je tak nevděčný, že dokonce i sádhu má mnoho nepřátel.
Jaký je rozdíl mezi nepřítelem a přítelem? Rozdíl je v chování. Sádhu jedná se všemi podmíněnými dušemi tak, aby se nakonec vymanily z hmotného zapletení. Proto je sádhu nejlepším přítelem podmíněných duší. Sádhu je mírný a s klidnou myslí následuje pokyny písem. Sádhu následuje písma a zároveň je oddaným. Skutečný následovník písem musí být také oddaným Boha, protože všechny šástry nám nařizují, abychom poslouchali Pánova nařízení. Sádhu je tedy následovníkem písem a oddaným Pána. Oddaný má všechny dobré charakterové rysy a vyvine všechny vznešené vlastnosti polobohů, zatímco neoddaný nemá z hlediska transcendentální realizace žádné dobré vlastnosti, i když může mít akademické vzdělání nebo jiné hmotné kvalifikace.
Podle Padma Purány existuje 8 400 000 životních druhů a ve všech je tatáž duše neboli Bhagavad-gítá (5.18) naznačuje, že to je sádhuovi známo:
,,Díky správnému poznání spatřují moudří v učeném a pokorném bráhmanovi, krávě, slonu, psu a pojídači psů (bezkastovním) jedno a totéž.``
Neznamená to, že bráhman je stejný jako pes, ale že bráhman je duše a pes je také duše. Jsme podmíněni podle druhu těla, které nám bylo dáno vyššími silami. Jamarádž dává živým bytostem těla podle jejich karmy. Již jsme mluvili o tom, že živá bytost dostane tělo podle svých kvalifikací. Jestliže získáme bráhmanské vlastnosti a budeme jednat jako bráhman, pak se staneme bráhmanem. Jestliže se budeme chovat jako pes, staneme se psem. Nesmíme si myslet, že když se někdo narodí v bráhmanské rodině, stane se automaticky bráhmanem. V Bhagavad-gítě jsou uvedeny vlastnosti, podle kterých se dá určit, do které kasty člověk patří. Také Šrídhar Svámí píše, že zrození ještě není všechno. Člověk musí získat příslušné vlastnosti. Naše postavení v jakémkoliv těle je pomíjivé. Ničím nemůžeme zůstat věčně. Můžeme si myslet, že nyní jsme Američané a že jsme šťastní. Můžeme si plánovat nekonečné štěstí, ale příroda nám nedovolí zůstat dlouho. Jakmile zavolá, člověk musí zemřít a vzdát se svého postavení. Pak musíme žít jako pes, kočka, polobůh, lidská bytost nebo cokoliv jiného. Dostali jsme se do nejvznešenějšího životního postavení, dostali jsme lidské tělo, ale nejednáme podle toho a budeme muset přijmout nižší tělo.
V této lidské životní podobě bychom měli s velkou opatrností dbát na to, aby naším cílem bylo stát se oddanými Krišny. To je cesta vysvobození. Velcí filozofové Indie v dávných dobách odcházeli do lesů, aby pomocí meditace ukončili opakované rození a smrt. To je nejvyšším posláním člověka - nejen světce, ale každého člověka bez rozdílu. Pokud nepřemůžeme koloběh rození a smrti, budeme jako zvířata jen ztrácet čas jedením, spaním, bráněním se a pářením. Zvláště dnes lidé nechápou, co je zvířecí život a co je život lidský. Myslí si, že rozdíl je v tom, že zvířata spí na ulici a lidé spí v bytech. Šástry však takto civilizovaný život nepopisují. Spaní je stejné, ať již spíme na ulici nebo v bytě. Pes může jíst z popelnice a člověk může jíst ze zlatého talíře, ale to ještě neznamená, že dělají něco jiného. V obou případech se jedná o jedení. Pes může mít pohlavní styk na ulici a člověk může mít pohlavní styk v pěkné posteli na osamělém místě, ale to na věci nic nemění. Lidé si myslí, že pokrok civilizace znamená vylepšení jídla, spánku, páření a obrany, ale tyto činnosti nemají s civilizací nic společného. Jen nás stále více připoutávají k hmotnému životu.
Lidský život je určen pro jadžňu, oběť k uspokojení Nejvyšší Osoby. Své činnosti můžeme dovést k dokonalosti, ale úspěch spočívá v tom, zda svými schopnostmi uspokojíme Kršnu. Nyní můžeme být připoutáni k hmotným činnostem, ale svou připoutanost bychom měli přeorientovat k sádhuovi. Pak budou naše životy úspěšné. V současnosti jsme připoutáni k penězům, ženám, pěkným domům, své zemi, společnosti, svým přátelům, rodině a dalším věcem. Těmto poutům se říká hridaya granti.Slovo granti znamená ,,provaz``. Když jsme svázáni provazem, jsme bezmocní: nyní jsme svázáni gunami, kvalitami hmotné přírody. Slovo také znamená ,,provaz``. Sami se nemůžeme vyprostit, protože jsme podmíněni. Bez schválení nejvyšší autority se nemůžeme volně pohybovat. Říká se, že bez Božího souhlasu se nepohne ani stéblo trávy. Bez dohledu vyšší autority nemůžeme udělat nic.
Bůh na vše nemusí dohlížet Osobně.Ve Švétášvatara Upanišadě (6.8) se říká, že Nejvyšší Pán nemusí nic dělat Osobně. Má mnoho prostředníků, kteří jednají v Jeho jménu. Jsme tak ovládaní, že sami ani nepohneme obočím. Můžeme hýbat rukama, ale v kterémkoliv okamžiku nám ruce mohou ochrnout. Nyní říkám: ,,To je moje ruka,`` ale co to ve skutečnosti je? Ruka může okamžitě ochrnout. To je podmíněný život a nemůžeme ho nijak vylepšit. Musíme se snažit zbavit se tohoto podmínění. Jak? (Šrímad-Bhágavatam 3.25.20). Svou připoutanost musíme odvést od hmotných věcí a nasměrovat ji k sádhuovi. To je rada Šrí Čaitanji Maháprabhua. Všechny šástry nám radí sdružovat se se sádhuem. Jeden vaišnavský hospodář se zeptal Šrí Čaitanji Maháprabhua, co je povinností hospodáře, a Šrí Čaitanja Maháprabhu okamžitě odpověděl:
,,Nestýkej se s neoddanými, hledej sádhua.`` (Čaitanja-čaritámrta, Madhja 22.87)
V současné době je velice těžké vyhnout se společnosti asádhuů (těch, kteří nejsou sádhuové), neboť sádhua lze jen velmi těžko nalézt. Proto jsme založili toto hnutí pro vědomí Krišny a vytvořili tak společnost sádhuů, aby toho lidé mohli využít a dosáhli osvobození. To je náš jediný zájem.
Krišna říká v Bhagavad-gítě (6.47), že největší sádhu je ten, kdo na Něj neustále myslí. Není to příliš těžké. Jakým způsobem máme neustále myslet na Krišnu? Myslíme na svou práci, svého psa, svou rodinu, na něco, co je nám drahé - myslíme na tolik věcí. V každém okamžiku musíme na něco myslet, jinak to není možné. Své myšlenky ale musíme nasměrovat na Krišnu. Sádhu nás tomu učí a v jeho společnosti si tedy toto umění můžeme osvojit. Sádhu neučí nic jiného. (Bhakti-rasámrta-sindhu 1.4.15). Tímto způsobem můžeme udělat duchovní pokrok. Musíme být ve společnosti sádhua. Jeho úkol je často nevděčný, ale on musí být tolerantní. I přes všechny nesnáze nepřestane být k podmíněným duším milostivý. Vidí, že lidé trpí kvůli nedostatku vědomí Krišny, a protože neustále myslí na blaho druhých, je Ostatní lidé jsou závistiví, ale sádhu stále přemýšlí, jak je zachránit ze spárů máji. Sádhu je milostivý nejen k lidem, ale také ke kočkám, psům, stromům, rostlinám, hmyzu: nebude chtít zabít ani komára. Neuvažuje: ,,Budu se starat jen o svého bratra.`` Dívá se na všechny živé bytosti jako na své bratry, protože Krišna říká, že je otcem všech živých bytostí.
Sádhu žije v tomto duchu, a proto si nevytváří nepřátele. Chová-li se někdo nepřátelsky, je to kvůli jeho vlastnímu charakteru - není to způsobeno špatným jednáním ze strany sádhua. Sádhu jen učí: ,,Moji drazí lidé, drazí přátelé, odevzdejte se Krišnovi.`` Nepřátelé vznikají kvůli závistivé lidské povaze. Čánakja Pandit říkal, že jsou dva druhy závistivých bytostí: hadi a lidé. I když jsi naprosto nevinný, mohou tě zabít. Čánakja Pandit říká, že závistivý člověk je nebezpečnější než had, protože hada je možné ovládnout mantrou nebo bylinami, ale závistivého člověka nedokáže zastavit nic. V Kali-juze jsou závistiví téměř všichni, a proto musíme být tolerantní.
Závistiví lidé se mnoha způsoby snaží zastavit toto hnutí pro vědomí Kršny, ale my je musíme tolerovat. Nemáme jinou možnost. Musíme být vyrovnaní a za všech okolností záviset na Krišnovi. Tyto vlastnosti jsou sádhuovy ozdoby. Musíme najít sádhua a stýkat se s ním. Pak bude naše cesta k vysvobození volná.
V dalším verši Kapila vysvětlí činnosti sádhua ještě podrobněji.
Sádhu se neochvějně zaměstnává v Pánově oddané službě a v Jeho zájmu se vzdá i všech rodinných a přátelských svazků v tomto světě.
Člověku v životním stádiu odříkání neboli sannjásínovi se říká sádhu, protože se zřekl všeho - svého domova, pohodlí, přátel, příbuzných a svých rodinných povinností. Vzdal se všeho v zájmu Nejvyšší Osobnosti Božství. Sannjásí je obvykle v životním stádiu odříkání. Jeho odříkání však bude úspěšně završeno pouze tehdy, když svou energii zaměstná ve službě Pánu. V tomto verši se říká: Sádhu je ten, kdo slouží Pánu a je v životním stádiu odříkání. Zanechal svých společenských, rodinných a humanitárních povinností v hmotném světě a odevzdal se výhradně službě Bohu. Jakmile se narodíme, máme v hmotném světě mnoho povinností a závazků: k lidem všeobecně, k polobohům, k velkým světcům, k živým bytostem, k rodičům, k předkům a mnoha dalším. Když se jich člověk vzdá v zájmu oddané služby Nejvyššímu Pánu, nebude za své odříkání potrestán. Jestliže je však člověk zanedbá kvůli svému smyslovému požitku, bude potrestán podle zákonů přírody.
Krišna a všechny šástry říkají, že jediný závazek máme k Nejvyšší Osobnosti Božství. Zaměstnáme-li se ve službě Bohu, nebudeme již nikomu nic dlužni. Budeme volní. Jak je to možné? Všemohoucí silou Boha. Někdo může být odsouzen k smrti, ale když mu prezident nebo král udělí milost, je zachráněn. Krišnova poslední rada v Bhagavad-gítě je, abychom Mu všechno odevzdali. Můžeme Mu obětovat svůj život, majetek a inteligenci, a tomu se říká . Každý má trochu inteligence a používá ji k různým účelům. Obvykle se lidé s její pomocí snaží přijít na to, jak uspokojit své smysly, ale to může dělat i mravenec. Musíme se snažit potěšit Krišnovy smysly a pak budeme dokonalí.
Této očistné metodě se musíme naučit od sádhua. Čím více se budeme snažit uspokojovat své smysly, tím více budeme připoutáni k hmotnému světu. Můžeme sloužit sádhuovi nebo Krišnovi. Sádhu je představitelem Krišny. Nikdy neřekne: ,,Služ mi.`` Bude říkat: ,,Služ Krišnovi.`` Proto se musíme obrátit ke Krišnovi prostřednictvím sádhua. Potvrzuje to i vaišnavský áčárja Naróttam dás Thákur: Ke Krišnovi nemůžeme jít přímo. Musíme se na Něj obrátit prostřednictvím průzračně čistého prostředníka - Jeho zástupce.
Ti, kteří hledají nějakou hmotnou úlevu v podobě smyslového požitku, se obracejí na polobohy. Chtějí něco od Šivy, Durgy, Kálí, Ganéše, Súrji a jiných polobohů. Sama bohyně Párvatí se však jednou zeptala Šivy: ,,Jaký druh uctívání je nejlepší?`` Šiva odpověděl: ,,Má drahá Párvatí, ze všech druhů uctívání je nejlepší uctívání Pána Višnua.`` Pak dodal: ,,A ještě lepší než uctívání Višnua je uctívání vaišnavy, oddaného Pána.``
Duchovní život začíná společností oddaného, sádhua. Bez jeho milosti není možné udělat ani malý pokrok. Také Prahlád Mahárádž říká:
,,Dokud lidé velice zapletení v materialistickém životě nepotřou své tělo prachem z lotosových nohou čistého vaišnavy, nebudou moci získat náklonnost k lotosovým nohám Pána, který je oslavován pro Své nadlidské skutky. Člověk se může zbavit hmotného znečištění pouze tehdy, když se odevzdá lotosovým nohám Pána a bude si vědomý Krišny.`` (Šrímad-Bhágavatam 7.5.32) Hiranjakašipu se zeptal Prahláda Mahárádže: ,,Můj drahý synu, jak je možné, že jsi tak pokročilý ve vědomí Krišny?`` Hiranjakašipu byl démon, ale zajímal se, jak se to mohlo stát. Prahlád Mahárádž odpověděl: ,,Můj drahý otče, ó nejlepší z asurů, vědomí Kršny je možné obdržet pouze prostřednictvím pokynů gurua. Není možné ho získat spekulací. Obyčejní lidé nevědí, že jejich konečným cílem je vrátit se k Višnuovi.`` V hmotném světě lidé neustále v něco doufají. Jejich naděje jsou však marné a nebudou nikdy vyplněny. Lidé se snaží dosáhnout štěstí pouze využíváním hmotné energie, ale nevědí, že dokud se neobrátí k Bohu, nezískají skutečné štěstí. Myslí si: ,,Nejprve si musím hledět svých zájmů.`` To je v pořádku, ale co je vaším skutečným zájmem? Nevědí. Myslí si, že štěstí dosáhnou manipulováním hmotné energie a všichni se o to pokoušejí na individuální, kolektivní nebo nacionální úrovni, avšak nikdy neuspějí. Nakonec budou zklamáni. Proč se pokoušet o něco, co nám nakonec přinese zklamání? Lidé jsou zmateni a nespokojeni, protože nedokážou ovládat své smysly. Jedinou nadějí na vysvobození je Krišna. Proto se v tomto verši říká:
Prahlád Mahárádž pouze myslel na Krišnu a jen kvůli tomu mu jeho otec dělal tolik potíží. Hmotná příroda nás nepustí na svobodu jen tak lehce. Když zesílíme a budeme schopni se držet lotosových nohou Kršny, májá se nás pokusí znovu zajmout. Vzdáme-li se však pro Kršnu všeho, májá na nás nebude mít žádný vliv. Nejlepším příkladem jsou gópí. Vzdaly se všeho - rodiny, společenské prestiže a počestnosti - a odešly za Krišnou. To je nejvyšší dokonalost, které však obyčejné živé bytosti nemohou dosáhnout. My bychom měli následovat Gósvámí a vzít si příklad z jejich odhodlání sloužit Kršnovi.
Sanátana Gósvámí byl ministrem vlády Hussaina Šáha, ale všeho zanechal a vydal se za Šrí Čaitanjou Maháprabhuem. Žil jako potulný mnich a spal každou noc pod jiným stromem. Můžeme si říci: ,,Jak budeme moci žít bez hmotného požitku?`` Gósvámí byli ponořeni do oceánu transcendentálních láskyplných zábav Kršny a gópí. To bylo jejich bohatství, se kterým spokojeně žili. Nemůžeme se vzdát všeho. Když se budeme snažit odmítat všechno, aniž máme pevnou víru v Kršnu, dovede nás to k šílenství. Dojdeme-li však do Kršnovy společnosti, vzdáme se bohatství, rodiny, práce, všeho. K tomu je ale nezbytná společnost sádhua, oddaného. Budeme-li se stýkat s oddanými, jednoho dne budeme schopni všechno opustit a vrátit se jako osvobozené duše zpátky domů, zpátky k Bohu.
V současnosti lpíme na smyslovém požitku a Kršna nám dává příležitost k uspokojení našich smyslů. Nechává nás užívat si v plné míře, protože jsme přišli do hmotného světa za smyslovým požitkem. Ale tento požitek je májá, iluze. Není to opravdový požitek; je to spíše zápas. Když člověk pozná, že vlastně jen život za životem bojuje a nikdy v hmotném světě nenalezne pravý požitek, stane se oddaným Krišny. Taková realizace vyžaduje poznání a poznání je možné získat ve společnosti sádhua, oddaného.