Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kdo může začít s bhakti neboli oddanou službou..

Společnost mahátmů, velkých duší zcela oddaně sloužících Pánu, může způsobit, že člověk začne být ke Šrí Krišnovi trochu přitahován. Současně však může zůstat velice poután k plodonosným činnostem a hmotnému smyslovému požitku a není připraven podrobit se různým druhům odříkání. Je-li takový člověk ke Krišnovi přitahován neochvějně, stává se vhodným uchazečem o oddanou službu.

Tato přitažlivost k vědomí Krišny ve společnosti čistých oddaných je známkou velkého štěstí. Pán Čaitanja potvrdil, že pouze lidé obdaření štěstím získají milostí pravého duchovního mistra a Krišny semínko oddané služby. V této souvislosti Krišna říká v jedenáctém zpěvu, dvacáté osmé kapitole, 8. verši Šrímad Bhágavatamu: “Můj drahý Uddhavo, pouze člověk obdařený výjimečným štěstím začne být ke Mně přitahován. Dokonce i když není zcela odpoutaný od plodonosných činností nebo není zcela připoután k oddané službě, jeho služba bude mít brzy účinky.”

Oddané můžeme rozdělit na tři skupiny. Popis oddaného v první, nejvyšší třídě je následující: Je odborníkem ve studiu zjevených písem a také v předkládání důkazů z těchto písem. S dokonalou rozvahou umí velice pěkně předložit závěry písem a s rozhodností zvážit možné způsoby oddané služby. Dokonale chápe, že konečným životním cílem je dosáhnout transcendentální láskyplné služby Krišnovi, a ví, že Krišna je jediným cílem uctívání a lásky. Prvotřídní oddaný přísně dodržuje pravidla a předpisy pod vedením pravého duchovního mistra a upřímně se mu podrobuje v souladu se zjevenými spisy. Díky praxi je plně způsobilý ke kázání a k tomu, aby se sám stal duchovním mistrem; pak se pokládá za oddaného první třídy. Nikdy se neodchýlí od zásad vyšší autority a získá pevnou víru v písma díky poznání s rozumem a argumenty. Mluvíme-li o rozumu a argumentech, máme tím na mysli rozum a argumenty založené na zjevených písmech. Prvotřídní oddaný se nezajímá o suché spekulativní metody, jimiž se jen ztrácí čas. Člověk, který získal pevné odhodlání k oddané službě, může být přijat jako prvotřídní oddaný.

Oddaného druhé třídy poznáme podle následujících příznaků: není velkým odborníkem v argumentování na základě zjevených písem, ale pevně věří jejich platnosti. Znamená to, že oddaný druhé třídy má pevnou víru v oddanou službu Krišnovi, ale občas se mu nepodaří předložit oponující straně důkazy a závěry zjevených písem. Současně je však nezlomný ve svém přesvědčení, že Krišna je nejvyšší cíl uctívání.

Začátečník neboli oddaný třetí třídy nemá pevnou víru a nezná závěry zjevených písem. Předloží-li někdo pádné argumenty a nebo rozhodne-li jinak, jeho víru to může změnit. Není jako oddaný druhé třídy, který sice také nedokáže předložit důkazy a citovat z písem, ale má alespoň naprostou víru. Začátečník pevnou víru nemá. Říká se mu proto začínající oddaný.

Další rozdělení začínajících oddaných najdeme v Bhagavad-gítě. Je zde uvedeno, že oddaně sloužit začnou čtyři druhy lidí—ti, kteří trpí, kteří potřebují peníze, kteří jsou zvídaví a kteří jsou moudří. Obracejí se na Pána s prosbami, aby jim poskytl úlevu a vyplnil jejich osobní tužby. Chodí na místa, kde se uctívá Bůh, a modlí se k Němu o zmírnění svého hmotného utrpení nebo o nějaký hospodářský rozvoj či za uspokojení své zvídavosti. Moudrý člověk, který jednoduše chápe velikost Boha, je také zahrnut mezi začátečníky. Tito začátečníci mohou být povýšeni na úroveň oddaného druhé nebo první třídy, stýkají-li se s čistými oddanými.

Příkladem začátečníka je Mahárádža Dhruva. Chtěl otcovo království, a proto začal oddaně sloužit Pánu. Když se nakonec zcela očistil, odmítl přijmout od Pána jakékoliv hmotné požehnání. Podobně Gadžéndra se stal čistým oddaným poté, co trpěl a modlil se ke Kršnovi o ochranu. Stejně tak Sanaka, Sanátana, Sanandana a Sanat Kumárové patřili do kategorie moudrých zbožných lidí a také je přitahovala oddaná služba. Podobná věc se stala na shromáždění v lese Naimišáranji, kde byli mudrcové v čele se světcem Šaunakou. Byli zvídaví a neustále se dotazovali Súty Gósvámího na Kršnu. Získali společnost čistého oddaného a sami se stali čistými oddanými. To je způsob, jak se povýšit. Člověk může být v jakýchkoliv podmínkách, ale když se mu dostane toho štěstí, že se může stýkat s čistými oddanými, pak je velice rychle povýšen na úroveň oddaného první nebo druhé třídy.

Tyto čtyři druhy oddaných popisuje sedmá kapitola Bhagavad-gíty. Všichni jsou přijati jako zbožní. Nikdo se nemůže dostat k oddané službě aniž je zbožný. V Bhagavad-gítě je vysvětleno, že pouze ten, kdo neustále vykonává zbožné činnosti a jehož hříšné reakce jsou zcela zastaveny, se může zapojit do vědomí Kršny. Ostatní nemohou. Začínající oddaní se dělí na čtyři skupiny—trpící, bez peněz, zvídaví a moudří— podle toho, kolik vykonali zbožných činností. Není-li trpící člověk zbožný, stává se agnostikem, komunistou nebo něčím podobným. Jelikož nemá pevnou víru v Boha, myslí si, že může překonat své utrpení tím, že v Něho nebude věřit vůbec.

Pán Kršna však v Gítě vysvětluje, že ze čtyř druhů začátečníků je Mu moudrý člověk velice milý, protože je-li takový člověk přitahován ke Kršnovi, nechce za odměnu nic hmotného. Moudrý člověk, kterého začne Kršna přitahovat, od Něj nechce nic na oplátku; ať už v podobě úlevy z utrpení nebo v podobě peněz. Znamená to, že od samého začátku je základem jeho pouta ke Kršnovi více méně láska. Díky své moudrosti a studiu šáster (písem) může navíc pochopit, že Kršna je Nejvyšší Osobnost Božství.

V Bhagavad-gítě je potvrzeno, že po mnoha a mnoha zrozeních, když člověk skutečně zmoudří, odevzdá se Vásudévovi, dokonale si vědom toho, že Kršna (Vásudéva) je původem a příčinou všech příčin. Připoutá se proto k lotosovým nohám Kršny a postupně k Němu vyvine lásku. Moudrý člověk je Kršnovi velice drahý, ale ostatní Kršna také přijímá jako šlechetné, neboť třebaže trpí nebo potřebují peníze, obrátili se se svými žádostmi na Něho. Jsou tedy přijímáni jako velkomyslní mahátmové.

Nikdo se nemůže věnovat uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství aniž se před tím pozvedl do postavení džňáního neboli moudrého člověka. Méně inteligentní nebo ti, jejichž inteligenci odnesl vliv máji, jsou přitahováni k různým polobohům, neboť jsou ovlivněni kvalitami přírody. Moudrý člověk je ten, kdo dokonale pochopil, že je duše a není pouze tělo. Poznal, že on je duše a Kršna je nejvyšší duše, a proto ví, že důvěrný vztah by měl mít s Kršnou a nikoli s tímto tělem. Trpící člověk a člověk, který potřebuje peníze, mají hmotné pojetí života, neboť utrpení i potřeba peněz se vztahují k tělu. Ten, kdo je zvídavý, může být o něco pokročilejší než ti, kteří trpí a potřebují peníze, ale stále je na hmotné úrovni. Moudrý člověk, který hledá Kršnu, dobře ví, že on je duše neboli Brahman, a že Kršna je nejvyšší duše neboli Parabrahman. Ví, že duše je podřízená a omezená, a že by se měla spojit s neomezenou a nejvyšší duší, Kršnou. To je vztah moudrého člověka ke Kršnovi.

Můžeme dojít k závěru, že vhodným uchazečem o čistou oddanou službu je člověk, který je oproštěn od tělesného pojetí života. V Bhagavad-gítě je také potvrzeno, že po realizaci Brahmanu, když je člověk osvobozen od hmotných úzkostí a vidí každou živou bytost na stejné úrovni, je hoden se zapojit do oddané služby.

Dříve jsme uvedli, že existují tři druhy štěstí—hmotné, duchovní a z oddanosti. Nikdo nemůže oddané sloužit a poznat štěstí, které z toho pramení, dokud je hmotně zaujatý. Touží-li někdo po hmotném požitku nebo po splynutí s Nejvyšším, to obojí se považuje za hmotné. Impersonalisté nemohou ocenit duchovní štěstí ze styku a z výměn lásky s Nejvyšší Osobností Božství, a proto jejich konečným cílem je splynout s Pánem. Takové pojetí je pouze rozšířeným hmotným pojetím. V hmotném světě se každý snaží být vůdcem mezi všemi svými bližními či sousedy. Ať už v rámci obce, společnosti nebo národa. V hmotném pojetí života každý soutěží, aby byl větší než všichni ostatní. Může se chtít zvětšovat do nekonečna, až nakonec splynout s největším ze všech, s Nejvyšším Pánem. To je také hmotné pojetí, i když možná poněkud pokročilejší.

Dokonalým duchovním pojetím života je však úplné poznání svého přirozeného postavení, ve kterém má člověk dostatek poznání na to, aby se připojil k transcendentální službě Pánu. Člověk si musí být vědom toho, že on je omezený a že Pán je neomezený. Není proto možné být totožný s Pánem, ani kdyby o to člověk usiloval. To jednoduše není možné. Každý, kdo touží po nebo usiluje o uspokojení svých smyslů tím, že chce být čím dál důležitější, ať už v hmotném nebo v duchovním smyslu, nemůže doopravdy vychutnat skutečnou sladkou chuť oddané služby. Šríla Rúpa Gósvámí proto přirovnal přítomnost tužeb bhukti (hmotných) a mukti (po osvobození) ke stavu pod vlivem černé magie čarodějnice: v obou případech je člověk v nesnázích. Bhukti znamená hmotný požitek a mukti znamená osvobození se od hmotné úzkosti a splynutí s Pánem. Člověk posedlý takovými touhami se přirovnává k člověku, kterého se zmocnili duchové a čarodějnice, neboť dokud přetrvává snaha po hmotném požitku nebo po duchovním splynutí s Nejvyšším, nikdo nemůže vychutnat skutečnou transcendentální chuť oddané služby.

Čistý oddaný se nikdy nestará o osvobození. Pán Čaitanja Maháprabhu se modlil ke Kršnovi: “Můj drahý synu Nandy, nechci žádné hmotné štěstí v podobě mnoha stoupenců, ani nesmírné bohatství, ani krásnou manželku, ani nechci zastavit hmotné bytí. Mohu se narodit mnohokrát znovu a znovu, ale modlím se k Tobě, aby má oddanost k Tobě byla vždy neochvějná.”

Pozornost čistého oddaného je tak připoutána k opěvování Pánových zábav, jména, vlastností, podob atd., že se tento oddaný nezajímá ani o mukti. Šrí Bilvamangala Thákura řekl: “Jsem-li zaměstnán v oddané službě Tobě, můj drahý Pane, pak mohu velice snadno všude cítit Tvou přítomnost, a pokud se týká osvobození, myslím, že osvobození stojí u mých dveří se sepjatýma rukama a čeká, aby mi mohlo sloužit.” Pro čistého oddaného nejsou osvobození a duchovní vyrovnání příliš důležité.

Ve třetím zpěvu, dvacáté páté kapitole, 36. verši Šrímad Bhágavatamu v této souvislosti Kapiladéva radí své matce Dévahúti: “Má drahá matko, Mé čisté oddané okouzlil pohled na Mé různé podoby, na krásu Mého obličeje, na okouzlující postavu Mého těla. Můj smích, Mé zábavy a Můj pohled jim připadá tak krásný, že jejich mysli jsou vždy ponořeny do myšlenek na Mě. Zcela Mi zasvětili své životy. Netouží po žádném druhu osvobození ani po žádném druhu hmotného štěstí, ale Já je přesto přijímám mezi své společníky v nejvyšším sídle.”

Citát ze Šrímad Bhágavatamu ujišťuje čistého oddaného, že bude povýšen do společnosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Šríla Rúpa Gósvámí v této souvislosti poznamenal, že člověk, který je skutečně přitahován krásou lotosových nohou Šrí Krišny nebo Jeho služby a jehož srdce je díky této připoutanosti vždy plno transcendentální blaženosti, přirozeně nebude usilovat o osvobození, které je tak cenné pro impersonalisty.

Ve třetím zpěvu, čtvrté kapitole, 15. verši stejné knihy je podobná pasáž, kde Uddhava oslovuje Pána Krišnu a říká: “Můj drahý Pane, lidé, kteří jsou zaměstnáni ve Tvé transcendentální láskyplné službě, nemají co získat z náboženství, hospodářského rozvoje, smyslového požitku nebo osvobození—i když štěstí z těchto zdrojů mohou velice snadno dosáhnout. Můj drahý Pane, i přes tyto možnosti netoužím po takových výsledcích. Mou jedinou modlitbou je, abych mohl mít neochvějnou víru a oddanost Tvým lotosovým nohám.”

Podobná pasáž se objevuje ve 34. verši dvacáté páté kapitoly třetího zpěvu, kde Kapiladéva poučuje svou matku slovy: “Má drahá matko, oddaní, jejichž srdce je vždy naplněno službou Mým lotosovým nohám a kteří jsou připraveni vykonat cokoliv pro Mé uspokojení, zvláště ti šťastní oddaní, kteří se shromažďují, aby společně porozuměli Mým vlastnostem, zábavám a podobě, a tak Mě společně opěvují a získávají z toho transcendentální potěšení, nikdy netouží se Mnou splynout. Je-li jim nabídnuto postavení podobné Mému v Mém sídle, nebo bohatství podobné Mému, nebo dokonce Má osobní společnost a stejné tělesné rysy, odmítnou je přijmout, protože jsou spokojeni pouze s tím, že Mi oddaně slouží.”

Ve čtvrtém zpěvu, deváté kapitole, 10. verši Šrímad Bhágavatamu král Dhruva říká: “Můj drahý Pane, transcendentální potěšení, které při své seberealizaci zažívají impersonalisté, se nemůže přiblížit transcendentálnímu potěšení pramenícímu z meditace o Tvých lotosových nohách, z jakého se těší čistí oddaní. Jak Ti mohou porozumět lidé pracující pro plody své práce, kteří mohou nanejvýš usilovat o povýšení na nebeské planety? Jak by oni mohli zažít štěstí podobné štěstí oddaných?”