Nektar pokynů - 5.lekce
Mantra pátá
krisneti yasya giri tam manasádriyeta
díkšasti cet pranatibhis ca bhajantam ísam
susrusaya bhajana-vijnam ananyam anya-
nindádi-sunya-hridam ípsita-sanga-labdhya
Člověk by měl v mysli ctít oddaného, který zpívá svaté jméno Krišny, hluboce se poklonit oddanému, který obdržel duchovní zasvěcení (dikša) a je věnuje se uctívání Božstva, a měl by se stýkat a věrně sloužit čistému oddanému, který je pokročilý v ryzí oddané službě, a jehož srdce je zcela prosté sklonu kritizovat druhé.
VÝKLAD: Abychom se mohli inteligentně zapojit do šesti láskyplných výměn zmíněných v předchozím verši, musíme s pečlivým rozlišováním vybrat náležité osoby. Šríla Rúpa Gósvámí proto radí, abychom se stýkali s vaišnavy způsobem, který odpovídá jejich postavení. V tomto verši nám říká, jak jednat s třemi druhy oddaných - kaništha-adhikárím, madhjama-adhikárím a uttama-adhikárím. Kaništha-adhikárí je začátečník, který obdržel hari-nama zasvěcení od duchovního učitele a snaží se zpívat svaté jméno Krišny. Takového člověka bychom měli respektovat v mysli jako kaništha-vaišnavu. Madhjama-adhikárí dostal duchovní zasvěcení od duchovního učitele, který ho zcela zaměstnal v transcendentální láskyplné službě Pánu. Madhjama-adhikárího bychom měli považovat za oddaného nacházejícího se na středním stupni oddané služby. Uttama-adhikárí neboli největší oddaný je ten, kdo je velmi pokročilý v oddané službě. Uttama-adhikárí nepomlouvá druhé, jeho srdce je zcela čisté a dosáhl stavu ryzího uvědomění si Krišny. Podle Šríly Rúpy Gósvámího je společnost a služba takovému mahábhágavatovi neboli dokonalému vaišnavovi nanejvýš žádoucí.
Člověk by neměl zůstat kaništha-adhikárí, který je na nejnižším stupni oddané služby a zajímá se jen o uctívání Božstva v chrámu. Takový oddaný je popsán v jedenáctém zpěvu Šrímad Bhágavatamu (11.2.47):
arc€y€m eva haraye p™j€? ya? Źraddhayehate
na tad-bhakte?u c€nye?u sa bhakta? pr€kŤta? smŤta?
,,Člověk, který je s vírou zaměstnán uctíváním Božstva v chrámu, ale který neví, jak se chovat k ostatním oddaným nebo lidem všeobecně, se nazývá pr€kŤta-bhakta, neboli kani??ha-adhik€r….``
Člověk by se měl proto pozvednout z postavení kaništha-adhikárího na úroveň madhjama-adhikárího. Šrímad Bhágavatam (11.2.46) popisuje madhjama-adhikárího takto:
…Źvare tad-adh…ne?u b€liŹe?u dvi?atsu ca
prema-maitr…-kŤpopek?\ ya? karoti sa madhyama?
,,Madhjama-adhikárí je oddaný, který uctívá Nejvyšší Osobnost Božství jako nejvyšší objekt lásky, přátelí se s oddanými Pána, je milostivý k nevědomým a vyhýbá se od přírody závistivým.``
To je způsob, jak náležitě rozvíjet oddanou službu. Tento verš Šríly Rúpy Gósvámího nám radí, jak se chovat k různým oddaným. Z praktické zkušenosti můžeme vidět, že existují různé druhy vaišnavů. Prákrta-sahadžijá obvykle zpívá Haré Krišna mahámantru, ale přesto ho přitahují ženy, peníze a omamné látky. Takový člověk může zpívat svaté jméno, ale není náležitě očištěn. Měli bychom ho ctít ve své mysli, ale jeho společnosti bychom se měli vyhýbat. Těm, kteří jsou nevinní a pouze svedení špatnou společností, bychom měli pomoci, chtějí-li přijmout náležité pokyny od čistých oddaných. Začátečníkům, kteří jsou již skutečně zasvěcení pravým duchovním učitelem a s vážností se řídí jeho příkazy, bychom se měli hluboce poklonit.
Hnutí pro uvědomování si Krišny dává možnost každému bez rozlišení kasty, víry či barvy pleti. Zveme každého, aby se připojil k tomuto hnutí, poseděl s námi, najedl se prasádam a poslouchal o Krišnovi. Když vidíme, že někdo má opravdový zájem o uvědomování si Krišny a chce být zasvěcen, přijmeme ho jako žáka ve zpívání svatého jména Pána. Když je začínající oddaný skutečně zasvěcen a podle pokynů duchovního učitele oddaně slouží, měli bychom ho okamžitě přijmout jako pravého vaišnavu a měli bychom se mu poklonit. Mezi mnoha takovými vaišnavy můžeme najít někoho, kdo opravdu vážně slouží Pánu a přísně dodržuje všechny usměrňující zásady, denně džapuje předepsaný počet kol na růženci a stále přemýšlí, jak rozšířit hnutí pro uvědomování si Krišny. Takového vaišnavu bychom měli přijmout jako uttama-adhikárího, vysoce pokročilého oddaného, a měli bychom vyhledávat jeho společnost.
Způsob, jakým začne být oddaný přitahován ke Krišnovi, je popsán v Čaitanja-čaritámrtě (Antja 4.192):
d…k?\-k€le bhakta kare €tma-samarpaŠa
sei-k€le kŤ?Ša t€re kare €tma-sama
,,Krišna považuje oddaného, který se v okamžiku zasvěcení plně odevzdá službě Bohu, za stejně dobrého, jako je On sám.``
Díkšu neboli duchovní zasvěcení vysvětluje Šríla Džíva Gósvámí ve spise Bhakti-sandarbha (868):
divya? jń€na? yato dady€t kury€t p€pasya sa?k?ayam
tasm€d d…k?eti s€ prokt€ deŹikais tattva-kovidai?
,,Zasvěcením, díkšou, člověk postupně ztratí zájem o hmotný požitek a začne se postupně zajímat o duchovní život.``
Viděli jsme to na mnoha praktických příkladech, zvláště v Evropě a v Americe. Mnoho studentů, kteří k nám přišli z bohatých a vážených rodin, rychle ztratili veškerý zájem o hmotný požitek a velice horlivě se chtěli zapojit do duchovního života. Mnozí přijali ne příliš pohodlné životní podmínky, přestože pocházejí z velice bohatých rodin. Pro Krišnu jsou připraveni přijmout jakékoliv životní podmínky, pokud mohou žít v chrámu a stýkat se s vaišnavy. Přestane-li se člověk zajímat o hmotný požitek, je připraven obdržet zasvěcení od duchovního učitele. Šrímad Bhágavatam (6.1.13) pro pokrok v duchovním životě nařizuje: tapas€ brahmacaryeŠa Źamena ca damana ca. Chce-li člověk opravdu přijmout díkšu, musí být připraven provádět odříkání, žít v celibátu a ovládat mysl a tělo. Je-li připraven a touží obdržet duchovní osvícení (divya? jń€nam), je připraven dostat zasvěcení. Divya? jń€nam se odborně nazývá tad-vijń€na, neboli poznání o Nejvyšším. Tad-vijń€n€rtha? sa gurum ev€bhigacchet: zajímá-li se člověk o transcendentální záležitosti týkající se Absolutní Pravdy, měl by být zasvěcen. Takový člověk by se měl obrátit na duchovního učitele, aby dostal díkšu. Šrímad Bhágavatam (11.3.21) také předepisuje: tasm€d guru? prapadyeta jijń€su? Źreya uttamam. ,,Jestliže se člověk skutečně zajímá o transcendentální vědu Absolutní Pravdy, měl by se obrátit na duchovního učitele.``
Neměli bychom přijímat duchovního učitele, aniž bychom dodržovali jeho pokyny. Ani bychom neměli přijímat duchovního učitele, jenom abychom z módy předváděli, že se věnujeme duchovnímu životu. Měli bychom být jijń€su, velice zvídaví učit se od pravého duchovního učitele. Otázky, které mu položíme, by se měly týkat pouze transcendentální vědy (jijń€su? Źreya uttamam). Slovo uttamam se vztahuje na to, co je nad hmotným poznáním. Tama znamená ,,temnota hmotného světa`` a ut znamená ,,transcendentální``. Lidé se obyčejně velice zajímají o světské náměty, ale když tento zájem ztratíme a zajímáme se pouze o transcendentální náměty, zcela se připravíme pro zasvěcení. Dostane-li člověk skutečně zasvěcení od pravého duchovního učitele a upřímně Pánu slouží, měl by být přijat jako madhjama-adhikárí.
Zpívání svatých jmen Pána je tak vznešené, že když budeme zpívat Haré Krišna mahámantru bez přestupků a opatrně se vyhýbat deseti přestupkům, můžeme se jistě dostat na úroveň, kdy porozumíme, že svaté jméno Pána se neliší od Pána samotného. Začínající oddaný by měl velice ctít toho, kdo dospěl k takovému porozumění. Měli bychom bezpečně vědět, že dokud svaté jméno nezpíváme bez přestupků, nemůžeme být vhodní uchazeči o pokrok v uvědomování si Krišny. V Šrí Čaitanja-čaritámrtě (Madhja 22.69) se říká:
y€h€ra komala Źraddh€, se kani??ha` jana
krame krame te?ho bhakta ha-ibe uttama`
,,Člověk, jehož víra je slabá a nestálá, se nazývá začátečník, ale postupným následováním cesty oddanosti se povýší na úroveň prvotřídního oddaného.`` Každý začíná svůj oddaný život ze začátečnické úrovně, ale když řádně dokončí zpívání předepsaného počtu kol svatého jména (hari-n€ma), je krok za krokem povýšen na nejvyšší úroveň uttama-adhikárího. Hnutí pro uvědomování si Krišny předepisuje šestnáct kol denně, protože lidé v západních zemích se nemohou soustředit na zpívání na růženci dlouhou dobu. Předepsaný počet kol je proto minimální. Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákura však říkal, že dokud člověk nezpívá alespoň šedesát čtyři kola džapy (sto tisíc jmen) denně, je považován za pokleslého (patita). Podle jeho úvahy je prakticky každý z nás pokleslý, ale protože se snažíme sloužit Nejvyššímu Pánu vážně a bez přetvářky, můžeme očekávat milost Šrí Čaitanji Maháprabhua, který je slavný jako patita-p€vana, zachránce pokleslých.
Když se Šríla Satjarádža Khán, velký oddaný Šrí Čaitanji Maháprabhua, zeptal Pána, jak lze poznat vaišnavu, Pán odpověděl:
prabhu kahe, --``y€‰ra mukhe Źuni eka-b€ra
kŤ?Ša-n€ma, sei p™jya, -- Źre??ha sab€k€ra``
,,Jestliže někoho uslyšíme, byť jen jednou vyslovit slovo, Krišna
vr, měli bychom ho přijímat jako nejlepšího člověka z běžného davu.`` (Čaitanja-čaritámrta, Madhja 15.106) Šrí Čaitanja Maháprabhu pokračoval:
``ataeva y€‰ra mukhe eka kŤ?Ša-n€ma
sei ta` vai?Šava, kahira t€‰h€ra samm€na``
,,Člověk, který se zajímá o zpívání svatého jména Krišny nebo který rád zpívá Krišnova jména, by měl být přijat jako vaišnava a jako takového bychom mu měli prokazovat úctu alespoň v mysli.`` (Čaitanja-čaritámrta, Madhja 15.111) Jednoho našeho přítele, slavného anglického hudebníka, začalo přitahovat zpívání svatého jména Krišny, a dokonce i na jeho nahrávkách můžeme několikrát slyšet svaté jméno Krišny. Doma vzdává úctu obrázku Krišny a také kazatelům uvědomování si Krišny. V každém ohledu má velkou úctu ke jménu Krišny a Jeho činnostem, a proto ho bez výhrad respektujeme, protože vidíme, že tento mladý muž dělá opravdu pokroky v uvědomování si Krišny. Takovému člověku bychom měli vždy prokázat úctu. Závěr tedy je, že vaišnava by měl ctít každého, kdo se snaží pokročit v uvědomování si Krišny pravidelným zpíváním svatého jména. Naproti tomu jsme byli svědky, kdy někteří z našich součastníků, kteří měli být velkými kazateli, postupně klesli do hmotného pojetí života, protože nedokázali zpívat svatá jména Pána.
Když Šrí Čaitanja Maháprabhu dával pokyny Sanátanovi Gósvámímu, rozdělil oddanou službu do tří skupin.
Ź€stra-yukti n€hi j€ne dŤ?ha, Źraddh€v€n
vrmadhyama-adhik€r…` sei mah€-bh€gyav€n
,,Člověk, jehož poznání šáster není příliš přesvědčivé, ale který vyvinul pevnou víru ve zpívání Haré Krišna mahámantry a je nezlomný ve vykonávání své předepsané oddané služby, by měl být považován za madhjama-adhikárího. Takový člověk má veliké štěstí.`` (Čaitanja-čaritámrta, Madhja 22.67) Madhjama-adhikárí je Źraddh€v€n, pevně věřící člověk, a je skutečným uchazečem o další pokrok v oddané službě. V Čaitanja-čaritámrtě (Madhja 22.64) se proto říká:
Źraddh€v€n jana haya bhakti-adhik€r…
uttama` madhyama` ani??ha` -- Źraddh€-anus€r…
,,Člověk se kvalifikuje jako oddaný na základní úrovni, na prostřední úrovni a na nejvyšší úrovni oddané služby podle rozvoje své víry (Źraddh€).`` V Čaitanja-čaritámrtě (Madhja 22.62) se znovu říká:
Źraddh€`-Źabde -- viŹv€sa kahe sudŤ?ha niŹcaya
kŤ?Še bhakti kaile sarva-karma kŤta haya
,,, Prokazováním transcendentální služby Krišnovi člověk automaticky vykonává všechny podružné činnosti.
vr Tato pevná víra, příznivá pro vykonávání oddané služby, se nazývá Źraddh€.`` ®raddh€, víra v Kršnu, je začátek uvědomování si Kršny. Vírou se myslí pevná víra. Slova Bhagavadgíty jsou autoritativní pokyny pro věřící lidi a cokoliv Kršna řekne v Bhagavadgítě bychom měli přijmout bez interpretací. To je způsob, jakým Ardžuna přijal Bhagavadgítu. Když ji vyslechl, řekl Krišnovi: sarvam etad Ťta? manye yan m€? vadasi keŹava. ,,Ó Kršno, přijímám jako naprostou pravdu všechno, co jsi mi řekl.`` (Bg. 10.14)
To je správný způsob, jak porozumět Bhagavadgítě. Nazývá se Źraddh€. Člověk by neměl přijímat část Bhagavadgíty podle svých vrtošivých výkladů a odmítat jinou část. To není šraddhá. Šraddhá znamená přijmout všechny pokyny Bhagavadgíty, zvláště ten poslední: sarva-dharm€n parityajya m€m eka? ŹaraŠa? vraja. ,,Zanech všech druhů náboženství a odevzdej se pouze Mně.`` (Bg. 18.66) Má-li člověk naprostou víru k tomuto pokynu, jeho víra se stane základem pokroku v duchovním životě.
Když se člověk zcela věnuje zpívání Haré Krišna mahámantry, postupně pozná svou duchovní totožnost. Dokud nezpívá s vírou Haré Krišna mantru, Kršna se nezjeví: sevonmukhe hi jihv€dau svayam eva sphuraty ada?. (Bhakti-rasámrta-sindhu 1.2.234) Nejvyšší Osobnost Božství nemůžeme poznat žádným umělým způsobem. Musíme s vírou oddaně sloužit Pánu. Služba začíná jazykem (sevonmukhe hi jihv€dau), což znamená, že bychom měli neustále zpívat svatá jména Pána a přijímat kŤ?Ša-pras€da. Neměli bychom zpívat nebo přijímat nic jiného. Když oddaný tento proces s vírou dodržuje, Nejvyšší Pán se mu zjeví.
Když člověk pozná, že je věčný Krišnův služebník, ztratí zájem o všechno ostatní kromě služby Krišnovi. Neustále myslí na Krišnu a přemýšlí, jak předat svaté jméno Krišny ostatním, a ví, že jeho jedinou službou je rozšířit hnutí pro uvědomování si Krišny po celém světě. Měli bychom ho uznat jako uttama-adhikárího a okamžitě s ním navázat styk podle šesti způsobů (dad€ti pratigŤhŠ€ti, atd.). Pokročilého vaišnavu, uttama-adhikárího, bychom ve skutečnosti měli přijmout jako duchovního učitele. Měli bychom mu dát všechno, co vlastníme, neboť je přikázáno, že duchovnímu učiteli bychom měli odevzdat všechno své vlastnictví. Bhramačárí by měl například žebrat dary od ostatních a předat je duchovnímu učiteli. Neměli bychom však napodobovat chování pokročilého oddaného nebo mahábhágavaty, aniž bychom byli seberealizovaní, neboť takové napodobování může vést k případném poklesnutí.
Šríla Rúpa Gósvámí v tomto verši radí oddanému, aby byl natolik inteligentní, aby dokázal rozlišit kaništha-adhikárího, madhjama-adhikárího a uttama-adhikárího. Měl by také znát své postavení a neměl by se snažit napodobovat oddaného na vyšší úrovni. Šríla Bhaktivinóda Thákura nám k tomu dává praktické pokyny: uttama-adhikárího můžeme rozpoznat podle jeho schopnosti přivést mnoho pokleslých duší k vaišnavismu. Nikdo by se neměl stát duchovním učitelem, aniž by dosáhl úrovně uttama-adhikárího. Začínající vaišnava nebo vaišnava na prostřední úrovni může také přijímat žáky, ale tito žáci musí být na stejné úrovni a měli bychom porozumět, že pod nedostatečným vedením nemohou udělat příliš velký pokrok ke konečnému životnímu cíli. Žák by měl být proto opatrný, aby přijal uttamu-adhikárího za svého duchovního učitele.