Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pravidla bhakti

Doložení pravidel oddané služby

Přijmout ochranu pravého duchovního mistra

V jedenáctém zpěvu, třetí kapitole, 21. verši Šrímad Bhágavatamu říká Prabuddha Mahárádžovi Nimimu: “Můj drahý králi, prosím věz, že v hmotném světě neexistuje štěstí. Je omyl si myslet, že zde štěstí existuje, protože je to místo utrpení a špatných životních podmínek. Každý člověk, který vážně touží dosáhnout skutečného štěstí, musí vyhledat pravého duchovního mistra a odevzdat se mu přijetím zasvěcení. Pravý duchovní mistr je ten, kdo realizoval závěry písem úvahou a argumenty, a tak je schopen přesvědčit o těchto závěrech i ostatní. Jako pravé duchovní mistry bychom měli rozpoznat velké osobnosti, které se odevzdaly Osobnosti Božství a zanechaly stranou všechny hmotné ohledy. Každý by se měl snažit nalézt pravého duchovního mistra, aby splnil své životní poslání, kterým je povýšit se na úroveň duchovní blaženosti.”

Znamená to, že člověk by neměl přijmout jako duchovního mistra někoho, kdo je prvotřídní hlupák, který se neřídí podle příkazů písem, jehož charakter je pochybný, kdo nedodržuje zásady oddané služby nebo kdo nepřemohl vliv šesti činitelů smyslového požitku. Šest činitelů smyslového požitku jsou jazyk, genitálie, žaludek, hněv, mysl a slova. Každý, kdo je dokáže ovládat, má povoleno přijímat žáky po celém světě. Přijmout duchovního mistra je klíčovým bodem pro pokrok v duchovním životě. Člověk, kterému se natolik poštěstilo, že se odevzdal pravému duchovnímu mistrovi, bez jakýchkoli pochybností s jistotou projde cestou duchovního spasení.

Přijmout zasvěcení a pokyny od duchovního mistra

Mudrc Prabuddha dále králi řekl: “Můj drahý králi, žák musí přijímat duchovního mistra nejen jako duchovního učitele, ale také jako představitele Nejvyšší Osobnosti Božství a Nadduše. Měl by přijímat duchovního mistra jako Boha, protože je vnějším projevem Pána Kršny. Potvrzují to všechna písma a žák by měl takto duchovního učitele přijímat. Měli bychom se učit Šrímad Bhágavatam vážně se vším respektem a úctou k duchovnímu mistrovi. Naslouchání a přednášení Šrímad Bhágavatamu je náboženský proces, který povýší člověka na úroveň služby a lásky k Nejvyšší Osobnosti Božství.”

Žák by se měl snažit pravého duchovního mistra uspokojit; s takovým postojem by k němu měl přistupovat. Pak velice snadno porozumí duchovnímu poznání. Je to potvrzeno ve Védách a Rúpa Gósvámí dále vysvětlí, že člověku, který má neochvějnou víru v Boha a duchovního mistra, se vše velice snadno vyjeví.

Sloužit duchovnímu mistrovi s vírou a přesvědčením

O přijetí zasvěcení od duchovního mistra se zmiňuje Kršna v jedenáctém zpěvu, sedmnácté kapitole, 27. verši Šrímad Bhágavatamu: “Můj drahý Uddhavo, duchovního mistra je třeba přijmout nejen jako Mého představitele, ale jako Mě samotného. Nikdy si nesmíme myslet, že je na stejné úrovni s obyčejnou lidskou bytostí. Nikdy bychom neměli duchovnímu mistrovi závidět, tak jako se může stát, že závidíme obyčejnému člověku. Na duchovního mistra je třeba se vždy dívat jako na představitele Nejvyšší Osobnosti Božství a službou duchovnímu mistrovi můžeme sloužit všem polobohům.”

Následovat šlépěje zbožných osobností

Ve Skanda Puráně se oddanému doporučuje následovat předcházející áčárje a zbožné osobnosti, protože tím může dosáhnout vytoužených výsledků a vyhne se nářku a stagnaci v duchovním životě.

Ve spise Brahma-jámala se říká: “Když se někdo chce vydávat za velkého oddaného aniž následuje autority zjevených spisů, pak mu jeho činnosti nikdy nepomohou pokročit v oddané službě. Místo toho bude pouze rušit upřímné studenty oddané služby.” Ti, kteří nedodržují přísně zásady zjevených písem, se obyčejně nazývají sahadžijové—ti, kteří si vše představují velice lacino, kteří mají vlastní vymyšlené ideje a nenásledují přikázání písem. Takovíto lidé pouze narušují oddanou službu.

V této souvislosti může padnout námitka ze strany těch, kteří oddaně neslouží a kteří se nestarají o zjevená písma. Příklad můžeme vidět u buddhistické filozofie. Buddha se zjevil v rodině urozeného kšatrijského krále, ale jeho filozofie nebyla v souladu s védskými závěry, a proto byla odmítnuta. Pod záštitou hinduistického krále Mahárádži Ášóky se buddhistické náboženství rozšířilo po celé Indii a přilehlých zemích. Po zjevení velice mocného učitele Šankaráčárji byl však buddhismus vytlačen za hranice Indie.

Buddhisté či příslušníci jiných náboženství, kteří se nestarají o zjevené spisy, někdy říkají, že existuje mnoho oddaných Buddhy, kteří prokazují oddanou službu Buddhovi, a kteří by se proto měli považovat za oddané. Rúpa Gósvámí na to odpovídá, že Buddhovi následovníci nemohou být přijati jako oddaní. Buddha je inkarnace Kršny, avšak stoupenci těchto inkarnací nejsou příliš pokročilí v poznání Véd. Studovat Védy znamená dojít k závěru, že svrchovaná je Osobnost Božství. Žádná náboženská zásada, která popírá svrchovanost Osobnosti Božství, se proto nepřijímá a říká se jí ateismus. Ateismus znamená popírat autoritu Véd a odsuzovat velké áčárje, kteří učí védská písma ku prospěchu všeho lidstva.

Ve Šrímad Bhágavatamu je Buddha přijat jako inkarnace Kršny, ale v tomtéž Šrímad Bhágavatamu také stojí, že Buddha se zjevil, aby zmátl ateistickou třídu lidí. Jeho filozofie je proto určena ke zmatení ateistů a my bychom ji neměli přijímat. Na otázku “Proč Kršna rozšiřoval ateistické zásady?” můžeme odpovědět, že Nejvyšší Pán chtěl skoncovat s násilím, kterého se lidé dopouštěli ve jménu Véd. Takzvaní zbožní lidé zneužívali Véd, aby ospravedlnili násilné činy jako je jedení masa, a Buddha přišel, aby pokleslé lidi od takového mylného výkladu Véd odvedl. Buddha kázal ateismus pro ateisty také proto, aby ho následovali, a tak je úskokem přivedl k oddané službě Buddhovi, Kršnovi.

Dotazovat se na věčné náboženské zásady

V Náradíja Puráně se říká: “Má-li člověk skutečně vážný zájem o oddanou službu, pak se mu dostane všeho bez problémů.”

Být připraven vzdát se všeho hmotného pro Krišnovo uspokojení

V Padma Puráně stojí: “Na člověka, který se vzdal svého smyslového požitku a přijal zásady oddané služby, čeká bohatství Višnulóky (království Boha).

Žít na posvátném místě

Ve Skanda Puráně se také říká, že člověka, který žil šest měsíců, jeden měsíc nebo dokonce jen čtrnáct dní ve Dvárace, čeká povýšení na Vaikunthalóky a všechny výhody sārūpya-mukti (mít stejnou čtyřrukou podobu jako Nárájana).

V Brahmá Puráně se říká: “Transcendentální význam Purušóttama-kšétry, což je osmdesát čtverečních mil země Pána Džagannáthy, se nedá patřičně popsat. Dokonce i polobozi z vyšších hvězdných soustav vidí, že obyvatelé Džagannátha Purí mají přesně stejné tělesné rysy, jako mají obyvatelé Vaikunthy. Polobozi tedy vidí obyvatele Džagannátha Purí se čtyřma rukama.”

Na setkání velkých světců v Naimišáranji Súta Gósvámí přednášel Šrímad Bhágavatam. O důležitosti Gangy řekl: “Voda Gangy s sebou vždy přináší chuť tulasí obětované lotosovým nohám Šrí Kršny, a tak stále teče a rozšiřuje Kršnovu slávu. Voda z Gangy posvětí jak z vnějšku, tak zevnitř všechna místa, kudy protéká.”

Přijímat pouze to, co je nezbytné

V Náradíja Puráně je nařízeno: “Myslíme-li to s prováděním oddané služby vážně, neměli bychom přijímat více, než je nezbytné.” Znamená to, že bychom neměli odmítat zásady oddané služby, ale také bychom neměli přijímat pravidla oddané služby, která jsou náročnější, než jsme schopni snadno dodržovat. Například se říká, že bychom měli opakovat Haré Kršna mantru na růženci alespoň sto tisíckrát denně. Není-li to však možné, musíme podle svých schopností počet kol džapy snížit. Většinou doporučujeme našim žákům šestnáct kol na růženci denně, a to by měli splnit. Nejsme-li schopni dodělat ani šestnáct kol, pak je musíme dokončit následujícího dne. Svůj slib musíme dodržet. Kdo ho přísně nedodržuje, je nedbalý a dopouští se přestupku ve službě Pánu. Podporujeme-li přestupky, nebudeme schopni udělat pokrok v oddané službě. Je lepší, když se ustálíme na usměrňujících zásadách podle svých schopností a pak dodržujeme slib bez poklesků. To nám přinese pokrok v duchovním životě.

Dodržovat půst na Ékádaší

V Brahma-vaivarta Puráně se říká, že ten, kdo dodržuje půst na Ékádaší, je osvobozen od všech druhů reakcí hříšných činností a pokročí ve zbožném životě. Cílem není jen postit se, ale zvýšit svou víru a lásku ke Góvindovi, ke Kršnovi. Skutečným důvodem k půstu na Ékádaší je snížit požadavky těla a využít času ve službě Pánu zpíváním nebo prováděním podobné služby. Na postní dny je nejlepší stále vzpomínat na zábavy Góvindy a neustále naslouchat Jeho svatému jménu.

Vzdávání úcty banyánovníkům

Ve Skanda Puráně je nařízeno, že oddaný by měl zalévat rostlinku tulasí a stromy āmalaka. Měl by prokazovat úctu kravám, bráhmanům a sloužit vaišnavům tím, že jim bude vzdávat své hluboké poklony a meditovat o nich. To oddanému pomůže zmenšit reakce za jeho předchozí hříšné činnosti.

Vzdát se společnosti neoddaných

Jeden ženatý žák se Pána Čaitanji jednou zeptal, jak se má chovat vaišnava. Pán Čaitanja odpověděl, že vaišnava by se měl provždy vzdát společnosti neoddaných. Pak vysvětlil, že jsou dva druhy neoddaných: jedni jsou proti Kršnově svrchovanosti a druzí jsou příliš materialističtí. Jinými slovy: člověk, který chce hmotný požitek nebo je proti svrchovanosti Pána, se nazývá avaiṣṇava, a společnosti takových lidí bychom se měli přísně vyhýbat.

V Kátjájana-sanhitě stojí, že dokonce i když bychom byli nuceni žít v železné kleci uprostřed žhnoucího ohně, měli bychom to přijmout raději než žití s neoddanými, kteří se staví proti svrchovanosti Pána. Ve Višnu-rahasje se podobně říká, že bychom měli raději obejmout hada, tygra nebo aligátora, než se stýkat s lidmi, kteří uctívají různé polobohy, a kteří jsou hnáni hmotnou touhou.

V písmech je nařízeno, že člověk může uctívat určitého poloboha, touží-li dosáhnout nějakého hmotného zisku. Chce-li se člověk například uzdravit, doporučuje se mu uctívat boha Slunce. Pro krásnou ženu může člověk uctívat Umu, manželku Šivy, a pro pokrok ve vzdělání může uctívat Sarasvatí. Ve Šrímad Bhágavatamu je seznam všech polobohů, vyplňujících různé hmotné touhy. Ačkoliv se všichni uctívači polobohů mohou jevit jako jejich velice dobří oddaní, jsou i přesto považováni za neoddané. Nelze je přijmout jako oddané.

Májávádí (impersonalisté) říkají, že člověk může uctívat jakoukoliv podobu Pána a nezáleží na tom jakou, protože člověk se nakonec dostane ke stejnému cíli tak jako tak. V Bhagavad-gítě však jasně stojí, že ti, kteří uctívají polobohy, nakonec dospějí na planety polobohů, zatímco oddaní samotného Pána budou povýšeni do Pánova sídla, do království Boha. Lidé, kteří uctívají polobohy, jsou v Gítě vlastně zavrženi. Je tam vysvětleno, že kvůli svým chtivým touhám ztratili inteligenci, a proto začali uctívat různé polobohy. Ve Višnu-rahasje jsou uctívači polobohů ostře odsouzeni výrokem, že je lépe žít s nejnebezpečnějšími zvířaty, než se stýkat s takovými lidmi.

Nepřijímat nepřipravené žáky,
nestavět mnoho chrámů a nečíst mnoho knih

Uvádí se další nařízení, že člověk může mít mnoho žáků, ale neměl by jednat takovým způsobem, aby se nějakým činem nebo projevem náklonnosti některému z nich zavázal. Neměl by také být příliš nadšený stavět nové chrámy nebo číst různé druhy knih kromě těch, které vedou k pokroku v oddané službě. V praxi to znamená, že čte-li pozorně Bhagavad-gítu, Šrímad Bhágavatam, Zlatého avatára a Nektar oddanosti, poskytne mu to dostatečné poznání, aby porozuměl nauce vědomí Kršny. Člověk se nemusí obtěžovat čtením jiných knih.

V sedmém zpěvu, třinácté kapitole, 8. verši Šrímad Bhágavatamu hovoří Nárada Muni s Mahárádžou Judhišthirou o úkolech různých společenských tříd. Zvláště se zmiňuje o úkolech sannjásínů; lidí, kteří se zřekli hmotného života. Ten, kdo přijal životní stádium sannyāsa, má zakázáno přijímat nepřipravené žáky. Sannjásí by ze všeho nejdříve měl vyzkoušet, zda budoucí žák upřímně hledá vědomí Kršny. Jestliže ne, neměl by ho přijmout. Milost Pána Čaitanji je však taková, že poradil všem pravým duchovním učitelům mluvit o vědomí Krišny všude. V posloupnosti Pána Čaitanji mohou proto dokonce i sannjásíni mluvit o vědomí Krišny všude, a má-li někdo vážný zájem stát se žákem, sannjásí ho vždy přijme.

Skutečností je, že bez zvětšování počtu žáků se nebude kult vědomí Krišny rozšiřovat. Sannjásí v posloupnosti Čaitanji Maháprabhua může někdy dokonce i s rizikem přijmout člověka, který není zcela připraven stát se žákem. Milostí pravého duchovního mistra pak žák postupně dělá pokroky. Jakmile však někdo zvyšuje počet svých žáků pouze kvůli prestiži nebo falešné úctě, jistě poklesne.

Pravý duchovní mistr se nezajímá o čtení mnoha knih pouze proto, aby ukázal svou sečtělost nebo se proslavil přednášením na různých místech. Člověk by se měl všem těmto věcem vyhýbat. Také se uvádí, že sannjásí by neměl být příliš nadšený do stavění chrámů. Na životech různých áčárjů v posloupnosti Šrí Čaitanji Maháprabhua můžeme vidět, že neměli příliš velké nadšení do stavění chrámů. Když však někdo přijde a nabídne své služby, tentýž zdráhavý áčárja ho bude ke stavbě nádherných chrámů povzbuzovat. Rúpovi Gósvámímu například nabídl svoji přízeň Mahárádža Mánsingh, vrchní velitel krále Akhbara, a Rúpa Gósvámí mu dal pokyn, aby postavil velký chrám pro Góvindadžího, který stál ohromné množství peněz.

Pravý duchovní mistr by na sebe nikdy neměl brát odpovědnost za stavbu chrámů, ale když někdo má peníze a chce je utratit ve službě Krišnovi, áčárja jako Rúpa Gósvámí může použít peněz oddaného pro stavbu pěkného, drahého chrámu pro službu Pánu. Naneštěstí se stává, že někdo, kdo není hoden stát se duchovním mistrem, se může obrátit na bohaté lidi, aby přispěli na stavbu chrámu. Použijí-li peníze nekvalifikovaní duchovní učitelé pro pohodlné žití v drahých chrámech aniž dělají nějakou skutečnou kazatelskou práci, je to nepřijatelné. Jinými slovy duchovní mistr není příliš nadšený pro stavbu chrámových budov pouze ve jménu takzvaného duchovního pokroku. Jeho první a nejpřednější činností by raději mělo být kázání. Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Gósvámí Mahárádža v této souvislosti doporučil, aby duchovní mistr tiskl knihy. Má-li člověk peníze, měl by je namísto stavění drahých chrámů utratit na vydávání autorizovaných knih v různých jazycích pro rozšiřování hnutí pro vědomí Kršny.

Přímost v běžném jednání a vyrovnanost při ztrátě a zisku

V Padma Puráně stojí: “Lidé zapojení ve vědomí Krišny by nikdy neměli být rozrušeni hmotným ziskem nebo ztrátou. Dokonce i když člověk něco hmotného ztratí, nemělo by ho to zmást a uvnitř by měl neustále myslet na Krišnu.” Znamená to, že každá podmíněná živá bytost je neustále ponořena v myšlenkách o hmotných činnostech; musí se od takových myšlenek oprostit a zcela se přenést do vědomí Krišny. Již dříve jsme vysvětlili, že základní zásadou vědomí Krišny je neustále myslet na Krišnu. Člověk by neměl být rozrušen hmotnou ztrátou, ale raději by měl soustředit svou mysl na lotosové nohy Kršny.

Oddaný by neměl podléhat nářku nebo iluzi. V Padma Puráně je následující citát: “Není možné, aby se Krišna zjevil v srdci člověka, který je přemožen nářkem a hněvem.”

Polobozi

Neměli bychom opomíjet úctu k polobohům. Nemusíme být oddaní polobohů, ale to neznamená, že bychom k nim měli být neuctiví. Vaišnava není například oddaným Šivy nebo Brahmy, je však povinen tak vysoce postaveným polobohům prokazovat veškerou úctu. Podle vaišnavské filozofie bychom měli prokazovat úctu dokonce i mravenci, což potom tak vznešeným osobnostem jako je Šiva a Brahmá?

V Padma Puráně se říká: “Krišna neboli Hari je Pánem všech polobohů, a proto je vždy hoden uctívání. Neznamená to však, že by člověk neměl prokazovat úctu polobohům.”

Nezpůsobovat bolest žádné živé bytosti

V Mahábháratě stojí: “Člověk, který nezpůsobuje bolest ani neklid v mysli žádné živé bytosti, který s každým zachází jako milující otec se svými dětmi a jehož srdce je čisté, jistě velice brzy získá přízeň Nejvyšší Osobnosti Božství.”

V takzvané civilizované společnosti se někdy brojí proti krutosti ke zvířatům, ale současně jsou stále vydržována jatka. Vaišnava není takový. Vaišnava nemůže nikdy podporovat porážení zvířat. Nemůže způsobovat bolest žádné živé bytosti.