Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak získat milost Šríly Prabhupády

Milující následovníci Śrīly Prabhupādy

Být žákem Śrīly Prabhupādy je skutečně něco speciálního. I oddaní, kteří misi opustili před mnoha lety, nás dovedou zaujmout svými úžasnými příběhy o Śrīlovi Prabhupādovi v době "na samotném začátku". Onen dobrý pocit, který z Prabhupādy získali, s nimi žije ještě dnes. Přesto, když své zbloudilé duchovní bratry a sestry slyšíme vyprávět jejich "historky o Prabhupādovi" s takovým nadšením, divíme se: „Pokud jste to mohli dělat tenkrát, tak proč ne teď? Všechno, co jste pro Prabhupādu udělali, je úžasné. Vy milujete Prabhupādu a on miluje vás. Máte takové štěstí, že jste měli jeho osobní společnost!
Smyslem odevzdání sebe sama duchovnímu mistrovi však není, aby bylo považováno za pouhý mladický úlet. On je naším pánem zrození za zrozením. Vy jste toho pro Prabhupādovu misi tolik udělali. Neuděláte teď ještě víc? Patříte k Prabhupādovým lotosovým nohám, nikam jinam. Prabhupāda vás chce. Čeká na vás. Stejně tak my, vaši duchovní bratři a sestry, synovci a neteře. Postrádáme vaši společnost a přátelství. Přijďte prosím a znovu se k nám přidejte.“ Existuje mnoho Prabhupādových žáků (a žáků jeho žáků), kteří jsou stále oddanými na té či oné úrovni, ale kazí si život tím, že nepraktikují vědomí Kṛṣṇy příliš vážně. Promarňují takové ohromné jmění v podobě poznání, zkušeností a pokroku! Svět trpí tím, že již nadále nepředáváte druhým, co vám dal Prabhupāda. Oddaní, druzi naši, naléhavě vás prosíme – vraťte se prosím a pomozte s pokračováním tohoto hnutí dle svých možností, ať jsou jakékoli. Nebo alespoň znovu začněte vážně praktikovat vědomí Kṛṣṇy, ku svému vlastnímu prospěchu a z úcty ke slibu, jenž jste dali Śrīlovi Prabhupādovi. Neopomíjejte ten drahocenný dar, který jste dostali. Pomozte sobě i ostatním být si vědomi Kṛṣṇy.
Moji drazí duchovní bratři a sestry, vyslyšte prosím mou pokornou prosbu. Všichni jste vysoce vznešené duše. Śrīla Prabhupāda se vydal kolem světa volaje lid do svého houfu a vy jste byli těmi, kteří na jeho volání odpověděli. Byli jste těmi, kdo se na jeho pokyn všeho vzdali a riskovali vše v zájmu kázání. Jak sladké a svěží byly ony počáteční časy!
Ale co dnešek? Pohleďme do svých srdcí. Pláčeme ještě po Prabhupādovi? Pokud ne, tak proč? Stali jsme se konvenčními, usedlými, pohodlnými a spokojenými sami se sebou? Jsme nyní pokryteckými staršími občany, jimž pomalu odtikává čas zbývající do příští změny těla? A nebo ještě hůře – vyvlékli jsme se ze slibu, jenž jsme složili Śrīlovi Prabhupādovi?
Prabhuové, naše povinnost vůči Śrīlovi Prabhupādovi neskončila. Nestačí na Prabhupādu jen vzpomínat. Musíme pro něj něco významného dělat. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy neskončilo rokem 1977. Na celém světě je hodně práce, kterou je třeba vykonat. Tolik oddaných potřebuje společnost zkušených zralých oddaných. Jako starší členové rodiny musíme pomáhat mladším oddaným, přestože s námi vinou své nezkušenosti vždycky nejednají tak, jak by měli.
Ať jsme za Prabhupādových dnů prožívali jakoukoli blaženost, můžeme ji mít znovu, neboť Prabhupādovým dnům není konec, ani jim nikdy konec nebude. Śrīla Prabhupāda žije navždy ve svých dokonalých instrukcích a ten, kdo je následuje, žije s ním. Pokud blaženost vědomí Kṛṣṇy nepociťujeme, nemůžeme z toho vinit žádnou vnější příčinu. Śrīla Prabhupāda nám dal vše. Dal nám nektar služby Kṛṣṇovi v ISKCONu. Ten nektar je tu stále. Na nás je, abychom se opět odpovídajícím způsobem připojili.
Śrīla Prabhupāda byl občas ohledně svých následovníků upřímný. „Do šíření vědomí Kṛṣṇy zapojuji hlupáky, darebáky, kohokoli.“ „Musíme vybírat lidi z té nejhorší vrstvy. Ty, kteří byli vyřízení, desátá třída.“ Jednou Prabhupāda přirovnal sám sebe k Pánu Rámovi, který překročil oceán, aby přinesl Lakṣmī z rukou démonů do Bhāraty. „A,“ řekl Prabhupāda, „stejně jako měl Pán Rāma na pomoc armádu opic, mám ji i já.“
Prabhupāda své opice nicméně miloval a byl pyšný na jejich nezkušené pokusy stát se plnohodnotnými členy Gauḍīya Vaiṣṇavské sampradāye. Nikdy neopominul upřímnou službu, kterou žák vykonal. Ačkoli byl tvrdý při pokárání, byl vždy připraven odpustit chybujícímu žákovi a povzbudit jej do pokračování v oddané službě. Prabhupāda znal chyby svých žáků a byl na ně jistě přísný, ale jen výjimečně je zavrhl.
Zdá se, že se někteří oddaní domnívají, že jsou-li oslavováni žáci Śrīly Prabhupādy, snižuje to nějakým způsobem Prabhupādovu slávu. Pravdou je spíše opak. Pokud je oslavován syn, otec je oslavován automaticky s ním.
Ano, takovou osobu, jako je Prabhupāda, jsme nikdy dříve nepoznali. Nikdy jsme netušili, že by taková osoba mohla existovat. Nepředpokládáme, že bychom takovou osobu v budoucnu znovu viděli. Osobností velikosti Śrīly Prabhupādy je nesmírně málo a do tohoto světa přicházejí jen vzácně. Je tedy bezdůvodné odmítat následovníky Śrīly Prabhupādy kvůli tomu, že nejsou tak velcí jako on. Ti, kdo jej upřímně následují, jeho velikost sdílejí. Jeho milostí mohou být oslavováni také. Místo abychom hledali, jaké mají nedostatky, snažme se ocenit, jakou úžasnou milost od Śrīly Prabhupādy dostali: milost, aby v rámci své kapacity pokračovali v jeho misi. Mějme na paměti onoho vaiṣṇavského ducha, jakému nás Śrīla Prabhupāda učil, a pátrejme po přednostech oddaných, nikoli po jejich chybách.
„Miluji Prabhupādu, ale nemám rád ISKCON.“ Nemožné. To je jako říkat: „Miluji Kṛṣṇu, ale Jeho krávy ne.“ Ať již ISKCON je, byl, či by měl být čímkoli, není ho možné od Śrīly Prabhupādy oddělovat. Jestliže opravdu milujeme Prabhupādu, nikdy nemůžeme odmítat ISKCON. Mohou se v něm vyskytnout jakékoli potíže nebo selhání, ale my v tomto hnutí musíme zůstat a problémy se snažit překonat. Nesnáze se ze samé podstaty tohoto proklatého světa nevyhnutelně vyskytnou. Místo požadování utopie se musíme v tomto světě naučit žít a dělat něco praktického, abychom ho vylepšili pomáháním Śrīlovi Prabhupādovi s úspěchem jeho mise.


Cit k Prabhupādovi

Je nezbytné, aby každý člen ISKCONu pocítil pevné, důvěrné pouto lásky se Śrīlou Prabhupādou. Jemu na nás, jeho dětech a vnoučatech, rozhodně záleží. Musíme mu to opětovat a cítit jeho dobrosrdečnost, máme-li ve svých srdcích vypěstovat opravdovou lásku. Ta je tím, o čem je celé vědomí Kṛṣṇy. „Bhakti znamená láska. Bez lásky bhakti nepřichází vůbec v úvahu.“
Nestačí pouze mechanicky pokračovat, jako by vědomí Kṛṣṇy bylo jen nějakým fádním jednotvárným každodenním programem. Musíme otevřít svá srdce a skutečně v sobě vyvinout lásku ke Kṛṣṇovi, lásku k oddaným, lásku ke všem živým bytostem. Proto se musíme spojit s Prabhupādou, který je oceánem lásky. Spojení s Prabhupādou navazujeme prostřednictvím jeho knih a pokynů, což je nezbytné. Avšak ani pouhé čtení jeho knih nestačí, pokud nerozvineme cit. Možná pochybujeme: „Jak si ten cit můžeme vypěstovat, když jsme se s Prabhupādou nikdy nesetkali, nebo jsme měli jen velmi málo jeho osobní společnosti?“ Odpověď: Tím, že o něm budeme naslouchat od těch, kdo s ním byli, že o něm budeme číst, že budeme diskutovat o jeho zábavách a vlastnostech, a především tím, že se budeme modlit: „Śrīlo Prabhupādo, prosím, pomoz mi.“
Musíme se ke Śrīlovi Prabhupādovi připoutat. To jistá cesta k úspěchu. Mahat-sevāṁ dvāram āhur vimuktes: „Člověk může dospět na stezku osvobození z hmotného otroctví jedině prokazováním služby vysoce pokročilým duchovním osobnostem.“ Připoutávat se ke Śrīlovi Prabhupādovi znamená připoutat se k naslouchání o něm, ke čtení jeho knih, k jeho oslavování a hlavně k následování jeho pokynů. "Následování jeho pokynů" neznamená řídit se jedním či dvěma z nich dle svého momentálního rozmaru, ale učinit je svým životem a duší. To je pravý význam umístění Prabhupādy do středu.
Nechci být považován za sahajīyu, ale musím říci, že pokud alespoň občas neuroníme slzu při vzpomínání na milosrdenství Śrīly Prabhupādy vůči nám, tak je něco špatně. Napravme to, nyní, dokud je ještě čas.


Láska znamená následovat

Chovat k Prabhupādovi city či emoce je velmi pěkné a nutné, ale to pravé je dělat věci, které říká. Říci "miluji" je snadné, zkouškou je však následování.
Na jedné ranní procházce v Hajdarábádu zaujal Śrīla Prabhupāda pozici křesťana. „Miluji Boha,“ prohlásil a vyzval své žáky, aby prokázali pomýlenost jeho postoje. Prabhupāda všechny argumenty vyvracel, dokud nebyl předložen tento: „Jestliže milujete Boha, proč neděláte to, co říká?“ Poté Śrīla Prabhupāda vysvětlil, že ignorování biblického přikázání "Nezabiješ" jasně svědčí o pokrytectví "křesťanů".
Při rozhovorech s křesťany Prabhupāda vždy na tento bod udeřil: „Nezabiješ.“ Když kardinál Daneliou protestoval, „Přejděme k vyšším tématům,“ Prabhupāda příkře odvětil: „Pokud jste hříšný, tak nepřichází v úvahu jít výš.“
Podobně musí být láska k Prabhupādovi založena na následování jeho pokynů. Oslavovat Śrīlu Prabhupādu je dobré a jistě to má být činěno, ale opravdovou výzvou je stát se takovým, jako je on.
Vzpomínání na Prabhupādu, láska k Prabhupādovi, velebení Prabhupādy a služba Prabhupādovi – to vše musí být založeno na uposlechnutí Prabhupādových pokynů. Jinak jsou takové city povrchní, pokrytecké a postrádají sílu pro naplňování mise Śrīly Prabhupādy – šíření vědomí Kṛṣṇy po celém světě.

Jestliže nemůže (následovat po zasvěcení), pak je na úrovni koček a psů. Není lidskou bytostí. Proč by měl přijímat zasvěcení? Ať zůstane kočkou a psem. Slíbí, že bude následovat, a když nemůže, není nic jiného než kočka a pes. U soudu člověk skládá slib "ve jménu Boha", "ve jménu Bible". To znamená, že bude mluvit pravdu. Podobně něco slibuje před ohněm, před Božstvy, před guruem, před oddanými, a nenásleduje-li to, tak je kočka a pes. Nemůže udělat pokrok. To není možné. V tom spočívá rozdíl mezi kočkou a psem, a lidskou bytostí. Kočka a pes dát slib nemohou. To nejde. Ale lidská bytost slib složit může. A pokud svůj slib dodržuje, pak je lidskou bytostí. Jinak je kočkou a psem. Je to slib cti. Kočky a psi smysl pro čest nemají. Buď je nakopnete, nebo pochvalně poplácáte, ale oni nevědí, v čem se to liší. To je kočka a pes. Neumějí rozlišovat. Lidská bytost ví, co je slib, co je čest.

Chci jednoho studenta, který následuje mé pokyny. Nechci jich milióny. Ekaś candras tamo hanti na ca tara-sahasrasaḥ. Je-li na nebi jeden měsíc, pro osvětlení to stačí. Není zapotřebí miliónů hvězd. Můj postoj tedy je, že chci vidět, jak se alespoň jeden žák stal čistým oddaným. Mám samozřejmě mnoho upřímných a čistých oddaných. Protože jsem měl štěstí. Ale byl bych spokojen, i kdybych našel jen jednoho jediného.

Naši ISKCONští "horliví přívrženci módy" ustavičně přicházejí s novými výstřelky, které nějaký čas trvají, a pak jsou zapomenuty, jakmile se vynoří zase nová mánie. Někteří oddaní neustále ustaraně pobíhají sem a tam, aby udělali tohle, zkusili tamto, přečetli jinou knihu, poslechli si něco odlišného, vyzkoušeli něco dalšího, přišli s něčím novým, aniž by si uvědomovali, jaký cenný poklad mají – pokyny Śrīly Prabhupādy. Lepší je se pouze přidržet podstaty, tedy toho, co nám dal Śrīla Prabhupāda. Pro nás, jakožto následovníky Śrīly Prabhupādy a Caitanyi Mahāprabhua, je podstatou našeho duchovního života kázání. Našimi ústředními činnostmi je zpívání šestnácti kol Hare Kṛṣṇa mahā-mantry denně, program ranní sādhany, nošení oděvu oddaných, přijímání pouze Kṛṣṇova prasādam a loajalita k instituci ISKCONu. Žádných spekulativních inovací není zapotřebí. Držme se toho hlavního: „Zpívejme Hare Kṛṣṇa a buďme šťastní.“

Musíš vidět, že přísně dodržují regulativní principy, čtyři zákazy, a rovněž i devocionální praktiky, jakými je časné vstávání, ranní koupel, nanesení tilaku, účast na maṅgala-ārati, zpívání šestnácti kol japy a přítomnost na přednáškách z Śrīmad-Bhāgavatamu. Toto je povinností všech mých zasvěcených žáků, ať jsou velcí, nebo malí.

Každý musí brzy vstát, vykoupat se, jít na maṅgala-ārati, zpívat nejméně šestnáct kol, chodit na přednášky a následovat čtyři regulativní principy. Není-li na tyto věci dbáno, pak nelze hovořit o duchovním životě. Každý, kdo si tyto věci pevně neosvojí, bude muset poklesnout. Musíš je vyučovat svým osobním příkladem, jak by se to jinak mohli naučit?

Znovu a znovu požaduji, aby všichni moji žáci jen velmi přísně dodržovali všechna pravidla a předpisy. Časně vstávat, zpívat šestnáct kol, účastnit se maṅgala-ārati a přednášek, atd. je pro duchovní rozvoj nezbytné.

Jak Śrīla Prabhupāda napsal o svém vlastním guruovi (Śrīlovi Bhaktisiddhāntovi Sarasvatīm Ṭhākurovi Mahārājovi): „On žije navždy prostřednictvím svých dokonalých instrukcí a jejich následovník žije s ním.“


Získávání milosti Śrīly Prabhupādy

Śāstra uvádí, že s oddanou službou mohou začít pouze ty nejzbožnější a šťastlivé duše. S ohledem na to jeden oddaný Śrīlovi Prabhupādovi namítl, že téměř všichni jeho žáci byli dříve naprosto zoufalé existence, nešťastní a zcela prostí zbožných činností. Jak potom mohli dostat příležitost sloužit Kṛṣṇovi? „Já jsem vykonal vaše zbožné činnosti,“ opáčil Śrīla Prabhupāda.
Śrīla Prabhupāda přišel šířit ve světě příznivé situace. Všichni, kdo se dostali s Jeho Božskou Milostí do kontaktu, z toho měli nesmírný prospěch, ačkoli si to většina z nich neuvědomovala. Členové jeho rodiny, kteří s ním tak dlouho důvěrně žili, své velké štěstí stěží dokázali pochopit. Stejně tak ho neuměly ocenit ani davy na letištích, usedlí cestující, které v jejich lopotě vyrušilo "Hare Kṛṣṇa", květiny, zvonečky a rozzářené obličeje vítající svāmīho v šafránovém hedvábí. Śrīly Prabhupādy si vážil Allen Ginsberg. Stejně tak Sally Agarwalová. A také hippies, alespoň na určité úrovni, když s ním tančili v parku. Samozřejmě si Śrīly Prabhupādy vážili jeho žáci. Ronili pro něj slzy a věnovali své mládí podpoře pokračování této mise.
Během jeho cestování kolem zeměkoule spatřily Śrīlu Prabhupādu stovky a tisíce osob, a několik z nich s ním dokonce promluvilo. I dnes se Śrīlou Prabhupādou přicházejí na celém světě do kontaktu milióny lidí prostřednictvím jeho knih a tohoto hnutí. Ti všichni mají štěstí, ale ti opravdu šťastní jsou takoví, kteří tyto příznivé okolnosti využijí tak, že se odevzdají pokynům Śrīly Prabhupādy.