Jdi na obsah Jdi na menu
 


Šríla Prabhupáda ví všechno

25. 9. 2012


Někdy mne, sannyāsīna, oddaní vidí a ptají se: „Jak jste dosáhl takové duchovní pokročilosti?“ Já toho samozřejmě vím o svém postavení více než oni. Pouhé oficiální přijetí sannyāsu ještě není lékem na mysl a její nesmysly. Jiná věc však je, že jsem nikdy nepochyboval o ničem, co Śrīla Prabhupāda řekl. Vím,  že vše, co Śrīla Prabhupāda vysloví, je pravda. Prabhupāda zná Kṛṣṇu; a proto zná všechno. Pokud se někdo domnívá, že se Śrīla Prabhupāda v něčem mýlil, mýlí se on sám.
Příležitostně se u mne při čtení Prabhupādových knih někdy na okamžik objevily pochybnosti. Okamžitě jsem však přivolal Prabhupādovu logiku, aby ty démonské pochyby zničila. „Někomu věřit musíš. Věříš Prabhupādovi a ācāryům, nebo démonům, kteří jsou závistiví vůči Bohu?“ A tím je s pochybnostmi konec. „Prabhupāda má pravdu.“
Dokonce i když se jeho výroky zdají být protichůdné nebo v rozporu se současnou takzvaně vědeckou logikou a rozumem, tak to není problém. Śrīla Prabhupāda řekl, když citoval ze śāstry:

Měsíc je dále než slunce. Je to nebeská planeta s řekami nektaru.

Člověk může vycvičit holuby, aby ho vynesli do meziplanetárního prostoru.

Z jedné planety na druhou létají obrovští orli, a zatímco letí, snášejí vejce.

Slunce obíhá kolem země, a ne naopak. Bůh slunce jezdí na voze. Před ním je šedesát tisíc mudrců zvaných Vālikhilyové, kteří jsou velcí jako palec a nabízejí mu výmluvné oslavné modlitby.

Když to řekl Prabhupāda, musí to být správně. I pokud se to zdá rozporuplné, musí to mít nějaké transcendentální vysvětlení. Jeví-li se to jako vědecky nesprávné, vědci se určitě mýlí. Já nemusím zkoumat všechno. Později to pravděpodobně udělají jiní. A jestliže nad nějakým delikátním či technickým problémem bádám, je to pouze kvůli jeho objasnění, neboť vím, že Śrīla Prabhupāda se mýlit nemůže. I když kvůli svému darebáctví či slabosti vždy zcela neplním Prabhupādovy pokyny, alespoň o nich nikdy nepochybuji. Caitanya Mahāprabhu se také vyznal z naprosté důvěry ve slova svého duchovního učitele, i proti všeobecnému názoru převládajícímu v té době, a dal najevo, že je to jistá cesta duchovního pokroku. Tento postoj může být považován za přízemní či fanatický, neučinil mne však neinteligentním. Jsem připraven s kýmkoli diskutovat, s využitím logiky, rozumu a znalosti posvátných písem, abych zdůvodnil kterékoli Prabhupādovo tvrzení. Sdružování s oddanými, kteří mají stejné přesvědčení, je útěchou našeho života.


Prabhupādovy dny

Obyvatele Indie jejich kultura učí, aby uznávali, respektovali a dokonce milovali gurua. Na Západě taková tradice samozřejmě neexistuje. Śrīla Prabhupāda ve svých žácích vyvolal nesmírnou lásku a oddanost. Byli k němu přitahováni jen díky jeho čistotě, soucitu a dalším báječným duchovním vlastnostem. Lidé mimo hnutí na Západě i na Východě žasli nad guru-bhakti jeho následovníků. Ona neskrývaná překypující láska k Prabhupādovi pravidelně překvapovala lidi přítomné na letištích, když propukala v nespoutané záplavy pláče, skákání, bubnování, karatālů, květin a křiku: „Jay Prabhupāda! Jay Prabhupāda!“ Oddaní tolik dychtili Prabhupādu spatřit, že si téměř neuvědomovali přítomnost ostatních a bylo jim jedno, co si myslí. Ten pláč byl skutečný. Oddaní neprojevovali svou lásku jen během bujarého vítání při Prabhupādových příletech, ale také zatímco den za dnem v ulicích, na parkovištích, v nákupních centrech a letištních halách horlivě rozdávali jeho knihy.
Śrīla Prabhupāda vyvolával vlny duchovní extáze. Když byl Prabhupāda osobně přítomen, mělo hnutí velmi speciální atmosféru. Vejít z ulice do chrámu bylo jako vstoupit přímo do duchovního světa. Oddaní byli tak nevinní, mohlo se zdát, že jsou téměř naivní, ale měli pevnou víru v Prabhupādu a Kṛṣṇu, a jejich tváře zářily. Všechno bylo "nektar", "extáze", "blaženost" – skutečně. Ano, docházelo k poklesnutím, k soupeření o nejvyšší pozice, a tak dále. Atmosféra však byla přesto plná radosti a důvěry – "prostě báječná." "Všechno je OK, protože je tu Prabhupāda."
Jaká to byla blaženost a "luxus" počítat s tím, že uvidíme Prabhupādu přinejmenším několikrát do roka! Říkali jsme tomu "služba v odloučení." Dnes již není šance zastihnout Prabhupādu v Atlantě, ani jej vidět alespoň jednou ročně v Indii. Neuvědomovali jsme si, jak velmi mnoho máme, dokud jsme o to nepřišli. To, co máme nyní, je také velmi hluboké a úžasné, a může to být naplněno vědomím Prabhupādy.

Oddaní při māyāpurském festivalu viseli na každém Prabhupādově slovu, diskutovali o nich a toužili je uskutečnit. Nevyhnutelně docházelo ke střetům falešného ega a k mocenské politice mezi vůdci, kteří se snažili být "prominenty", přestože Prabhupāda prohlásil, že je to hmotné. Prabhupāda však s ohromující schopností nás všechny řídit vydoloval z každého jednotlivce službu a udržel nás pohromadě jako víceméně harmonický tábor. Vše bylo pro Kṛṣṇu a v zájmu šíření vědomí Kṛṣṇy do světa. A ohledně vize, jak to dělat, jsme se spoléhali na Śrīlu Prabhupādu. Všichni jsme si uvědomovali, že my to nevíme, ale plně jsme věřili, že on ano. On měl soucit s trpícím světem; mohl ty nesmysly porazit. Jeho nedokázal porazit nikdo. Chodili jsme vedle něj na ranních procházkách jako malé děti, a přece jako vojáci připravení na jeho povel bojovat s nepřítelem.


Bojovný duch Śrīly Prabhupādy

Śrīla Prabhupāda byl bojovník. Po celý svůj život bojoval s nezájmem své rodiny. Jen aby se dostal na Jaladutu, musel překonat ještě větší lhostejnost a navíc nedůvěru a vládní byrokracii. Přistál v Americe, osamělý bojovník, vyzbrojený mečem poznání. Poté, co si nejprve rozvážil bitvu, pokračoval napadením přesně všeho toho, co Ameriku dělá Amerikou.
Byl proti modernímu "jatečnímu" systému vzdělávání a hrubě materialistické "budující a ničící" společnosti. Hodně z toho, co říkal, se líbilo opozičním hippies zaměřeným proti státnímu zřízení. Ale Śrīla Prabhupāda nedělal kompromisy ani s filozofií hippies. Prohlédl jejich nářky po míru a jejich žádosti o ukončení války motivované tím, aby si mohli dále užívat uspokojováním smyslů. Byl proti volnému sexu, antikoncepci, potratům, zrovnoprávnění žen, homosexualitě a dokonce i proti heterosexualitě, není-li jejím účelem plození Kṛṣṇy vědomých dětí. Lenost, nečistotu a neurčitou takzvanou "duchovnost", to vše Śrīla Prabhupāda zavrhoval.
Śrīla Prabhupāda ostře odsuzoval podvodné svāmī a falešné inkarnace Boha. Důrazně odmítal tělesné pojetí života, karmu, jñānu, yogu, smíšenou oddanost, uctívání polobohů, smartaismus, māyāvādu a sahajīyā-ismus. Byl proti vstávání později než ve 4 hodiny ráno, a vlastně proti čemukoli, co není čistá oddaná služba Kṛṣṇovi.
Spílal Spojeným národům v době, kdy si to nikdo nedovolil ani ve snu. Odhaloval ty, kteří ze sebe dělali džentlmeny jen tím, že nosili oblek a kravatu. Mluvil proti jedení masa, komunismu, samolibosti, společnosti spotřebitelů a strojů, modernímu městskému životu, krutosti vůči stromům a falešné teorii o přemnožení.
Śrīla Prabhupāda byl proti iluzi, že můžeme být šťastní jakýmkoli jiným způsobem než v čisté oddané službě Kṛṣṇovi. Byl pouze pro Kṛṣṇu a proti všemu, co lze považovat za prosté vztahu ke Kṛṣṇovi.


Rizika a těžkosti Śrīly Prabhupādy

Když řekneme, že kazatel riskuje, nejsou tím míněna pouze fyzická rizika. Riskuje také svou pověst a svou vlastní duchovní pozici. Rizikem je například udělení zasvěcení, zejména méně kvalifikovaným kandidátům. Neboť poklesnutí žáka je skvrnou na guruově reputaci. Śrīla Prabhupāda podstupoval obrovská rizika. Zasvětil nikoli pouze pár, ale několik tisíc žáků pocházejících z nedisciplinovaného, nekulturního prostředí. Udělil sannyās pochybným kandidátům; mladým mužům žijícím ještě nedávno nezodpovědným, hédonistickým životem hippies, nezralým oddaným, jež stěží znali pár sanskrtských slov kromě několika ślok, které dokázali jen špatně vyslovovat. Śrīla Prabhupāda zavedl uctívání Śrī Śrī Rādhā-Kṛṣṇy mezi mlecchy, ačkoli si ani nemohl být jistý, jak s Nimi budou v budoucnu zacházet.
I když mnozí ve svém životě při naplňování nadějí Śrīly Prabhupādy selhali, nepřichází vůbec v úvahu, aby za to byl obviňován Śrīla Prabhupāda, jelikož on to vše dělal bez sebemenší motivace k osobnímu prospěchu či růstu. Ale dokonce i sám Śrīla Prabhupāda jednou řekl: „Mou jedinou chybou bylo, že jsem zasvětil tolik žáků.“ My to samozřejmě nepovažujeme za chybu, ale za jeho bezpříčinnou milost, protože tím nám dal šanci. Neměli bychom však brát na lehkou váhu rizika, která kvůli nám nesl. Jelikož nám dal sám sebe, my bychom měli dát sami sebe jemu a ostatním a opravdu se snažit žít podle jeho očekávání.
Līlā Śrīly Prabhupādy není celá jen o radosti a vítězství. Při vzpomínání na její velkou část se nám svírá srdce z toho, čím vším si Prabhupāda prošel jen proto, aby nám přinesl Kṛṣṇu. Prabhupāda se osaměle potýkal s potížemi v ulicích Dillí a New Yorku, někdy i bez pořádného oblečení nebo jídla. Po založení svého hnutí Śrīla Prabhupāda občas musel jednat s neposlušnými, neuctivými, či dokonce vzpurnými žáky. Někdy se jistí oddaní pokoušeli Prabhupādu ovládat, hádali se s ním, nebo mu otevřeně vzdorovali. Tyto věci neslyšíme rádi, ale vidíme-li je z dnešního pohledu, učí nás, jak se chová ideální ācārya, a to i v těch nejnechutnějších situacích. Získáváme tak rovněž náhled na další aspekt nebezpečí, jež kazatel a duchovní učitel podstupuje: riziko, že se žáci vůči guruovi budou později chovat nepřístojně. Vidíme, že se Prabhupāda nebál "ušpinit si ruce", ale přijal na svém pokračujícím tažení proti māye veškerá rizika. Všechna sláva tobě, náš vroucně milovaný Śrīlo Prabhupādo! Zachránil jsi nás násilím, nehledě na naši závistivou povahu. Tvoji skuteční následovníci, jdouce v tvých šlépějích, nemohou opomíjet nepříjemné skutečnosti, jimž je nutno čelit při prosazování tvé mise.


Kdyby tu jen Prabhupāda zůstal trochu déle…

V Indii měl Prabhupāda zvláštní poslání. Neorganizoval tam snad vše v masovém měřítku se stovkami a tisíci zasvěcených žáků? Neměl snad následovníky z těch nejvyšších společenských vrstev, včetně předních podnikatelů a politiků, z řad intelektuálů a středních vrstev, a rovněž z prostého venkovského lidu a městské pracující třídy? Neupoutal snad pozornost celé země a nevešel ve známost jako nesmírně významný sādhu moderní doby? Neodhalil snad pravou povahu falešných inkarnací (dle posledního sčítání kolem 300) a podvodných svāmīch? Nezachránil snad Bhāratu před jejím zmateným pádem do naprostého materialismu? Nezískal snad Śrīla Prabhupāda úctu a lásku dokonce i ze strany muslimské komunity? Nepřiměl snad Indy, aby byli hrdí na to, že si jsou vědomí Kṛṣṇy, nezapudil hrubé hříšné činnosti, neoživil původní védskou kulturu a neučinil Indii hlavní světovou duchovní supervelmocí?
Pokud by tu Śrīla Prabhupāda zůstal, téměř jistě by vykonal daleko víc, než co dokáže nemotorné snažení nás všech dohromady. Proč potom Prabhupāda odešel tak brzy? Odpovědět na to není snadné. Možná chtěl, abychom začali zodpovědně dělat otcovu práci a nezůstali navždy závislými dětmi. Dosti pravděpodobně cítil naléhavou potřebu zavést vědomí Kṛṣṇy v jiné části vesmíru nebo v úplně jiném vesmíru. Jak Śrīla Prabhupāda řekl o svém vlastním Guru Mahārājovi:

Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura, náš duchovní učitel, přišel do tohoto světa uskutečnit misi Caitanyi Mahāprabhua. Vykonal to tedy, a když to bylo zapotřebí, opustil toto místo a šel jinam dělat totéž.

Odpověď koneckonců zná jen Kṛṣṇa a Prabhupāda.

Ať již byl důvod jakýkoli, Śrīla Prabhupāda odešel. Dal nám chuť pro vědomí Kṛṣṇy, ukázal nám, co dělat, udělil instrukce, jak se věčně sdružovat s duchovním mistrem prostřednictvím služby, a potom šel dál. Jednoho dne musíme začít řídit vlastní letadlo.