Vidět neznamená vědět aneb spoléhat se jen na vlastní zrak je krátkozraké:-)
Jsme tolik pyšní na své malé oči a s nadšením se nafoukaně díváme na všechno kolem, ale nevíme, že všechno, co v současné době vidíme, je pokryto temnou nevědomostí, a naše vnímání je proto buď chybné, nebo jen částečné. Jednoduše nemůţeme všechno vidět jen silou svého zraku. Každé ráno nám vycházející slunce připadá jako malý kotouč, i kdyţ ve skutečnosti je to ohromné množství hmoty. Slunce je samozřejmě mnohem větší než Země, na které žijeme, a tak jsou kaţdé ráno naše oči podrobeny zkoušce a absurdně zesměšněny. Naše oči jsou schopny přijímat vědomosti jen za určitých podmínek. Nedokáţeme vidět věci, které jsou od nás příliš vzdáleny, nevidíme ve tmě a nejsme schopni vidět ani to, co je oku nejblíţe - oční víčko. Na své oči můžeme být pyšní jen za příznivých podmínek, které vytvořila hmotná příroda. Jinak nám naše úţasné oči nebudou nic platné a nebudeme schopni vidět věci takové, jaké ve skutečnosti jsou. Neplatí to však jen pro oči, stejné je to i se všemi ostatními smysly, kterých pouţíváme k získávání poznání.
Chceme-li se podívat na nějaký předmět ve tmě, nemůţeme k tomu pouţít jenom své oči - jsme závislí i na dalších okolnostech provázejících naše vnímání. Ve tmě nejsme schopni vidět nic jasně. Získáme-li v této situaci nějaké poznání, například prostřednictvím hmatu, bude buď chybné, nebo neúplné. Bude to podobné, jako když se několik slepých lidí setkalo se slonem a jeden druhému se snaţili popsat to zvláštní stvoření. První z nich nahmatal chobot a řekl: ,,Je to ohromný had.`` Jiný se dotýkal nohou a řekl: ,,Je to velký sloup.`` A tak dále.
Ve tmě je moţné vnímat předměty pouze jedním způsobem - jen kdyţ někdo přinese světlo a všechno bude zřetelně vidět. Podobně i naši učitelé zaţehnou světlo poznání a my můţeme pouze jejich milostí vidět vše takové, jaké to skutečně je. Jiţ od narození jsme si zvykli získávat poznání milostí našich učitelů, ať uţ jimi byl otec, matka nebo profesoři. Pokroky na cestě poznání můţeme udělat pouze s pomocí takových učitelů, od nichţ získáváme zkušenosti pokorným nasloucháním.
Na cestě poznání se pohybujeme kupředu milostí svých učitelů - abecedou počínaje a závěrečným univerzitním studiem konče. Chceme-li pokračovat dále a získat transcendentální poznání, musíme ze všeho nejdříve vyhledat kvalifikovaného mistra, který nás na této cestě povede. Poznání, které získáváme při školní a univerzitní výuce, nám můţe dočasně pomoci při studiu určitého oboru v současném ţivotě, avšak tyto vědomosti nemohou uspokojit naši věčnou potřebu transcendentálního poznání, po kterém touţíme zrození za zrozením, den za dnem, hodinu za hodinou.
Chceme-li uspět v jakémkoliv oboru, musíme navázat styk s mistrem tohoto oboru a potom vynaloţit úsilí v souladu s předepsanou metodou. Chceme-li získat univerzitní diplom, musíme nejprve navázat styk s touto institucí. Musíme se řídit pokyny svých učitelů a usilovně pracovat podle jejich přání. To je nutné k úspěchu. Podobné je to i v duchovním ţivotě. Chceme-li poznat věčný ţivot a vidět věci v pravém světle, musíme navázat styk s duchovním mistrem, který nám dokáţe otevřít oči a zbavit nás pout nevědomosti. Nutnost vyhledat duchovního mistra je princip, který platí věčně. Nikdo ho nemůţe obejít.
Zasvěcení začíná dnem, kdy naváţeme transcendentální vztah s duchovním mistrem. Upanišady a další písma nařizují, ţe člověk musí uctivě a s pokorou přistoupit k nohám duchovního mistra, který dobře zná písma a dosáhl dokonalosti v transcendentálním poznání. Dokonalý v transcendentálním poznání můţe být pouze ten, kdo přijal kulturu, činnosti a vědomosti učednické posloupnosti, linie duchovních učitelů a ţáků. Úřední vůdci různých duchovních společností často nebývají na této úrovni duchovní dokonalosti a nemají tak potřebné kvalifikace k tomu, aby byli duchovními mistry. Nemá význam chodit za těmito profesionálními duchovními mistry jenom kvůli tomu, ţe je to zvykem. Nikdo nemůţe dosáhnout duchovní dokonalosti, aniţ se podrobí duchovní disciplíně.
Šrí Kršna, Nejvyšší Osobnost Boţství a ideální duchovní mistr, přednesl filozofii Bhagavad-gíty Svému učedníkovi Ardţunovi. Zde vidíme dokonalý příklad vztahu mezi duchovním mistrem a ţákem. Ardţuna byl Kršnův nejdůvěrnější přítel, a Šrí Kršna mu proto vysvětlil podstatu všech písem, Bhagavad-gítu.
Jelikoţ jsme neustále zaneprázdněni svými světskými povinnostmi, nemáme zájem porozumět ţádné filozofii kromě té, která se týká našeho ţaludku a podobných témat. Rozvinuli jsme mnoho odvětví této filozofie ţaludku do všech směrů, a tak nám stěţí zbývá nějaký čas na pochopení filozofie věčného ţivota, o který usilujeme ţivot za ţivotem.
Ardţuna jako obyčejný člověk předstíral filozofickou slabost a nevědomost, a kdyţ Kršna zavezl jeho vůz mezi obě válčící strany na Kuruovském bitevním poli, odmítl bojovat. Kršna mu proto otevřel oči poznáním z Bhagavad-gíty.
Věk po věku tak Nejvyšší Pán a Jeho důvěrní oddaní přinášejí nekonečnou milost a odstraňují temnotu nevědomosti lidí tohoto světa. Nikdy bychom nemohli získat transcendentální poznání, kdyby nám nedali svou milost.
Nejvyšší Osobnost Boţství někdy sestupuje a učí nás transcendentálnímu poznání, jindy pověří Své důvěrné společníky, aby se ujali tohoto laskavého poslání. Kaţdého mesiáše - světce, který přišel v minulosti nebo teprve přijde kázat transcendentální poselství Boţího království - bychom měli povaţovat za nejdůvěrnějšího sluţebníka Nejvyššího Pána. Jeţíš Kristus se zjevil jako syn Boţí, Mohammed o sobě říkal, ţe je Boţím sluţebníkem a Šrí Čaitanja přišel jako oddaný Boha. Ve všech případech však měli tito mesiášové jedno společné: hlásali, ţe v tomto světě smrtelníků neexistuje trvalý mír a blahobyt. Všichni se shodují na tom, ţe patříme do jiného světa, kde mír a blahobyt existují věčně. Mír a blahobyt najdeme v Boţím království, které je nad tímto hmotným světem. Dokonce ani Buddha a Šankaráčárja, kteří neuznávali existenci Osobnosti Boţství, nikdy neučili, ţe by v hmotném světě bylo moţné dosáhnout věčného míru a blahobytu.
V současné době však přední myslitelé svedli obyčejné lidi do té míry, ţe přestávají věřit v existenci jiného světa neţ toho, ve kterém ţijí a myslí si, ţe mír a blahobyt je moţný i v tomto světě smrtelníků. Podle nich je hmotné tělo skutečným já, seberealizace je pouhé zdokonalení těla a jedinou lidskou povinností je uspokojovat smysly a všemi moţnými způsoby udrţovat své tělo. Také říkají, ţe filozofické chápání Boha je jakási marnotratná snaha či společenská hra na procvičení lidského mozku. S tímto přístupem však svět nezíská nic hodnotného.
Ardžuna předstíral svou slabost a stavěl se do role obyčejného člověka oklamaného hmotným světem a tak pomohl při zjevení Bhagavad-gíty, která vyšla z transcendentálních úst Osobnosti Božství. Kdykoliv Nejvyšší Pán sestoupí do světa smrtelníků, provázejí Ho Jeho důvěrní společníci. Ardţuna je jedním z těchto důvěrných služebníků Nejvyšší Osobnosti Boţství, Šrí Krišny, a ku prospěchu všech lidí jako první vyslechl Bhagavad-gítu.
Ardţuna byl čistým oddaným Osobnosti Boţství a byl schopen diskutovat o transcendentální filozofii Bhagavad-gíty dokonce i na Kuruovském bitevním poli. My, moderní lidé, kvůli svým každodenním povinnostem nemáme čas na rozebírání detailů filozofie Bhagavad-gíty. Ardţuna nám však chtěl dát lekci a zahloubal se do filozofie Bhagavad-gíty ve chvíli, kdy se zdálo nemoţné najít si byť jen jediný volný okamţik. To všechno udělal v zájmu lidí jako jsme my, a kdyţ porozuměl filozofii Bhagavad-gíty, statečně se vrhl do boje.
Náklonnost k členům vlastní rodiny, kterou byl Ardžuna ovlivněn, tolik typická pro moderního člověka, je příznakem nedostatku transcendentálního poznání. Získá-li však člověk transcendentální poznání, znamená to, ţe by se měl vzdát svých obyčejných povinností. Ardžuna porozuměl filozofii Bhagavad-gíty, ale Šrí Krišna, Nejvyšší Osobnost Božství, mu nikdy neradil, aby zanechal svých zdánlivě obyčejných povinností. Spíše naopak. Když Ardžuna získal od Šrí Krišny transcendentální poznání, bojoval s ještě větším odhodláním. Prostřednictvím transcendentálního poznání člověk získá sebeodevzdání a odhodlanost prokazovat transcendentální sluţbu Nejvyšší Osobnosti Boţství. To je jediný správný význam Bhagavad-gíty.
Ardžuna se ocitl ve svízelné situaci, protoţe se blíţila bitva na Kurukšétře, a tak se co nejpokorněji odevzdal Šrí Krišnovi, aby jako Jeho žák mohl vyslyšet rady, které by vyřešily jeho problémy. Zpočátku Nejvyšší Pán hovořil s Ardţunou jako přítel s přítelem, ale přátelský rozhovor většinou skončí bez nějakého řešení či závěru. Proto se Ardţuna Šrí Krišnovi odevzdal jako svému učiteli, neboť ţák musí poslouchat příkazy duchovního mistra. Takový je vztah duchovního mistra a ţáka.
Šrí Krišna, Osobnost Božství, předal Ardţunovi ţivotně důleţité učení Bhagavad-gíty aţ tehdy, kdyţ viděl, ţe se Mu Ardţuna odevzdal bez výhrad a bez ohledu na svou učenost. Podobně jako Ardţuna se i my nejdříve snaţíme vyřešit všechny problémy svými silami na základě vlastních zkušeností. Naše snaha překonat své tělesné a mentální potíţe pomocí nějakých pomíjivých metod bude nakonec vţdy neúspěšná.
Dokud se člověk nepokusí vyřešit své problémy získáním věčného ţivota, nedosáhne míru ani v tomto ţivotě, ani v příštím. To je svrchované učení Bhagavad-gíty.
Pro člověka je ze všeho nejdůleţitější porozumět činnostem, které jsou transcendentální tělesným a mentálním tuţbám. Dokud se nedostaneme na úroveň transcendentálních činností, nemůţeme dosáhnout skutečného míru. Tato duchovní, transcendentální úroveň je úrovní věčného ţivota, bez kterého by neexistovalo ani toto hmotné tělo, ani mysl. V současné době bohuţel o tomto věčném ţivotě nic nevíme, i kdyţ jsme tolik pyšní na své hmotné poznání.
V současnosti jsme více či méně ponořeni do vnějších označení, která pokrývají naši věčnou ţivou duši. A protoţe se zaobíráme těmito vnějšími věcmi, přichází nám do cesty tolik utrpení a překáţek. Kdyţ se těchto označení zbavíme - kdyţ se odkryje naše skutečná povaha - jenom pak se nám splní sen o věčném štěstí a míru. Naše současné pokusy odstranit překáţky hmotného světa pomocí pomíjivých metod učených vědců, státníků a takzvaných mahátmů nás nepřivedou na duchovní, transcendentální úroveň, ale pouze zabalí duši do různých barevných ,,šatů`` v podobě tělesných a mentálních označení a jmen. Kršna v Bhagavad-gítě prohlašuje, ţe tyto pokusy musí vţdy skončit neúspěchem.
Kdyţ se Ardžuna odevzdal Krišnovi jako Jeho ţák, Šrí Krišna ho pokáral slovy: ,,Ardţuno, mluvíš jako nějaký učenec, ale ve skutečnosti toho víš velmi málo, protoţe naříkáš nad něčím, co pro skutečně učeného člověka není hodno zármutku.``
Učený člověk nikdy nenaříká nad něčím, co vzniká a časem opět zaniká. Hmotné tělo, které získáme v lůně matky, se po nějaké době promění na popel, zemi nebo výkaly a jemnohmotné tělo, skládající se z falešného ega, inteligence a mysli je podobně zničeno v okamţiku, kdy je duše vysvobozena. Skuteční učenci proto nepřikládají velkou důleţitost hmotnému tělu a mysli nebo štěstí a neštěstí, která se týkají jen mysli a těla.
Tito učenci dávají naopak velký důraz na štěstí a neštěstí týkající se samotné duše, jeţ je duchovní povahy a stojí nad tělem i myslí. Poznání týkající se těchto věcí se nazývá ,,transcendentální``. Ardţuna se uvedl jako materialistický hlupák, který nemá ţádné transcendentální poznání, jen aby poučil nás - stoprocentní materialisty a hlupáky. Šrí Kršna, Osobnost Boţství, sdělil transcendentální poznání Bhagavad-gíty Ardţunovi, protoţe Ardţuna si to podle Něho nejvíce zasluhoval.
Podobně jako Ardţuna se i předseda bengálské vlády Nawaba Hussaina Šáha, Sákar Mallik, který byl později známý jako Sanátana Gósvámí a stal se jedním z nejpřednějších ţáků Šrí Čaitanji, představil Šrí Čaitanjovi v Bénáresu jako materialistický hlupák. Předstoupil před Šrí Čaitanju takto: ,,Obyčejní lidé, kteří nic nevědí o transcendenci, mě oslovují jako velkého vůdce a učence nebo mahátmu, paramahansu a podobně, ale já pochybuji, zda je to správné. Vlastně se mi mohou nepřímo vysmívat, kdyţ mě označují za někoho, kým ve skutečnosti nejsem. Vím, ţe nemám poznání o svém vlastním já, o sobě samotném, ale materialističtí hlupáci mě povaţují za učence. Je to nepochybně nějaký ţert nebo výsměch.``
Takto se Šríla Sanátana Gósvámí představil. Ve skutečnosti měl jiţ tehdy transcendentální poznání, ale vydával se za materialistického hlupáka, jako jsme my. Kritizoval sám sebe za to, ţe lidem dovolil, aby ho oslovovali
jako velkého vůdce nebo učence, kdyţ neměl ţádné transcendentální poznání. Nepřímo tím říká, ţe neexistuje větší hlupák neţ člověk, který se na sebe snaţí upozornit a sbírá hlasy podobných hlupáků, aby se proslavil jako velký učenec, vůdce, filozof, mahátmá nebo paramahansa, přičemţ nemá ţádné poznání o svém skutečném já, duši, neudělá nic ve svém skutečném zájmu a jen ztrácí čas štěstím a neštěstím pomíjivého těla a mysli. znamená ,,věčný``. Sanátana Gósvámí se nezajímal o pomíjivé štěstí pomíjivých těl a myslí ţivých bytostí, zajímal se o jejich věčné štěstí. Kdyţ se člověk začne zajímat o trvalé štěstí věčné duše, stane se ţákem Sanátany Gósvámího, stane se skutečným ,,sanátanistou``, coţ znamená skutečným transcendentalistou.
V současné době jsou téměř všechny vůdčí osobnosti na celém světě, všichni učenci a ,,mahátmové`` více méně materialisté, kteří o transcendentální poznání nejeví ţádný zájem. Šrí Krišna, Osobnost Boţství, proto nejprve Ardţunu pokáral a odmítl ho přijmout za pandita (učence), aby tím poučil všechny takzvané učence a vůdce, kteří jsou ve skutečnosti jen hlupáci.
Téměř všichni současní vůdci společnosti popularizují různé druhy náboţenství, které se týkají pouze hmotného těla a mysli. Jen velmi málo z nich ví, ţe tělo a mysl jsou jen jakýmsi kabátem a košilí skutečné duše. Budeme-li se starat jen o šaty, o kabát a košili, nepřinese to nic našemu skutečnému já, duši. O duši bychom se ve skutečnosti měli starat ze všeho nejvíce. Ţádný rozumný člověk se nebude zajímat jen o vnější věci a přitom zanedbávat to nejdůleţitější - své vlastní já. Začne-li se zabývat tím, co je v jeho skutečném zájmu, bude o jeho vedlejší zájmy v podobě hmotného těla a mysli automaticky postaráno. Nikdo však nemůţe slouţit svému hlavnímu zájmu tím, ţe se bude starat pouze o zájmy vedlejší. Není moţné uspokojit své vnitřní tuţby, pokud se budeme starat jen o své šaty.
Mluvíme-li o ţivé bytosti, musíme vědět, ţe její tělo a mysl jsou jen dvě vrstvy vnějších obalů a ţe skutečná ţivá síla neboli duše je tou hlavní postavou pod různými obaly. Vnější pokryvy jsou pomíjivé, a proto je pomíjivé i vše, co na nich závisí. Štěstí a utrpení související s vnějšími obaly - jako tělo a mysl - je taktéţ pomíjivé. Šrí Krišna, Osobnost Božství, v Bhagavad-gítě říká: ,,Ó synu Kuntí! Všechny druhy radostí a strastí, jako je chlad v zimě a teplo v létě, pocházejí ze smyslového vnímání. Podle zákonů přírody přicházejí a odcházejí a člověk by se je měl naučit snášet, aniţ by se jimi nechal rozrušit. Jen ten, koho neovlivňuje přicházející a odcházející štěstí a neštěstí, můţe dosáhnout věčného ţivota.``
V naší současné situaci je však velmi těţké nenechat se ovlivnit pomíjivým štěstím a utrpením těla a mysli a nedokáţeme se ani chovat, jako bychom se přestali ztotoţňovat s tělem a myslí. Získat transcendentální poznání neznamená přestat se zajímat o všechny obvyklé věci. Pouze to znamená, ţe se člověk nenechá ovlivnit pomíjivým štěstím a neštěstím.
Musíme si jasně uvědomit pomíjivost hmotného štěstí a neštěstí. Bylo by navýsost hloupé je zcela ignorovat, ale stejně hloupé by bylo nestarat se o vše, co se týká věčné duše, díky níţ můţe hmotné tělo a mysl existovat. Jestliţe se člověku natolik poštěstilo, ţe porozuměl duši a má chuť získat transcendentální poznání, pak i uprostřed světského štěstí a neštěstí, vztahujícího se na tělo a mysl, zůstane klidný a bude se těšit transcendentálnímu míru. Skutečný mír je moţný pouze na transcendentální úrovni, kde také existuje skutečné štěstí. Kdyţ se někdo po dlouhé době vrací zpátky domů, jeho radost z návratu přehluší všechny nepříjemnosti spojené s namáhavou cestou. Těţkosti spojené s cestováním najednou ustupují do pozadí a člověk cítí jen radost z toho, ţe se vrací zpátky domů. Také ten, kdo se zásluhou transcendentálního poznání vrací zpátky domů, zpátky k Bohu, přestává vnímat hmotná utrpení těla a mysli.
Veškeré naše pocity štěstí a neštěstí pocházejí ze smyslového vnímání. Tvar, chuť, vůně, zvuk a dotek jsou různé smyslové vjemy, které nám ve spolupráci s myslí přinášejí radost nebo utrpení. V zimě nám koupel ve studené vodě přináší utrpení, ale v létě nám tatáţ studená voda přináší potěšení. V zimě nám oheň dává příjemné teplo, ale v létě nás tentýž oheň nepříjemně pálí. Voda ani oheň nemají ţádnou jasně určenou sílu působit nám štěstí nebo utrpení. Pouze k nám přicházejí jako prostředníci štěstí a neštěstí podle způsobu našeho smyslového vnímání v určitých podmínkách. Ţádný objekt v hmotném světě nepřináší štěstí nebo neštěstí - štěstí a neštěstí jsou naprosto subjektivní a závisí na našem vnímání, které je ovlivněno myšlením, cítěním a chtěním.
Pomíjivé vjemy štěstí a neštěstí, které se vztahují k našemu myšlení, cítění a chtění pod vlivem falešného ega, se jistě liší od věčné duše, a jsou tudíţ pouze ,,neskutečnou realitou``. Veškerý pokrok v poznání v oblasti umění nebo vědy, který opomíjí otázky věčné duše, je jen projevem iluzorních kvalit přírody, jeţ obklopují a omezují hmotné tělo a mysl.
Skutečný mír a štěstí nikdy nenastanou zásluhou rozvoje materialistického poznání. Šrí Krišna, Osobnost Božství, v Bhagavad-gítě potvrzuje, ţe pouze ti, kteří rozvíjejí transcendentální poznání věčné duše a nenechají se rozrušit pomíjivým štěstím a neštěstím, budou schopni uniknout z krutých rukou narození, nemoci, stáří a smrti a dosáhnou skutečného štěstí ve věčném duchovním životě.